K vymezení nejlepšího zájmu dítěte a k otázce přenesení místní příslušnosti soudu na jiný soud podle § 5 z.ř.s.
Soudce zpravodaj: Prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D.
Obvodní soud pro Prahu 3 v řízení o návrhu matky na nahrazení souhlasu stěžovatele jako otce s přestupem druhé vedlejší účastnice do základní školy a o změně úpravy poměrů vedlejších účastnic (dále jen „nezletilé“ nebo „nezletilé dcery„) rozhodl, že přenáší svoji místní příslušnost na Okresní soud v Mělníku, kterému bude věc po právní moci tohoto usnesení postoupena (výrok I.) a dále rozhodl, že opatrovníkem nezletilých se pro účely řízení o přenesení místní příslušnosti ustanovuje Městská část Praha 3 (výrok II.). V posuzované věci matka svůj návrh na přenesení místní příslušnosti odůvodnila tím, že nezletilé se převážně zdržují v obvodu tohoto soudu, na adrese matky, kde jsou společně s ní trvale hlášeny. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že základní školu obě nezletilé navštěvují v Praze 3, druhá vedlejší účastnice však v této škole není spokojená a chtěla by přejít do základní školy v místě bydliště, tedy ve V. S ohledem na uvedené dospěl obvodní soud k závěru o důvodnosti přenesení místní příslušnosti na Okresní soud v Mělníku, neboť je to v zájmu obou nezletilých. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením uvedené usnesení obvodního soudu potvrdil. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu v tom, že při střídavé péči u obou nezletilých je v jejich zájmu, aby o návrhu matky, týkajícího se poměrů obou nezletilých rozhodoval okresní soud, přenesení místní příslušnosti je tedy v zájmu obou nezletilých. Městský soud dovodil, že s ohledem na skutečnost, že obě nezletilé byly svěřeny do střídavé péče obou rodičů, lze uvažovat o místní příslušnosti jak Okresního soudu v Mělníku, tak i Obvodního soudu pro Prahu 5, kde má bydliště otec a nezletilé u něj střídavě bydlí. Obvodní soud pro Prahu 5 však ve věci nezletilých doposud nerozhodoval, okresní soud již dříve rozhodoval, spis určitou dobu vedl a s poměry nezletilých byl obeznámen.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obě nezletilé jsou od roku 2013 ve střídavé péči obou rodičů, a proto mají své bydliště u každého z nich. Obvodní soud při svém rozhodování uvedenou skutečnost zcela pominul a vycházel pouze z tvrzení matky v jejím návrhu o tom, že obě nezletilé se převážně zdržují v obvodu okresního soudu a bydlí u matky. Otec nezletilých se tak o návrhu matky na přenesení místní příslušnosti a na změnu úpravy poměrů nezletilých dověděl až z doručeného rozhodnutí obvodního soudu. Stěžovatel tak nedostal příležitost vyjádřit se k záměru soudu o přenesení místní příslušnosti na okresní soud, a zejména pak k tomu, zda je takový postup soudu v zájmu nezletilých dcer. V uvedeném postupu soudu spatřuje stěžovatel porušení svého práva na soudní ochranu.
A) Obecná východiska pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
1) Zájem dítěte
18. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 23/02 (N 89/33 SbNU 353, 476/2004 Sb.); nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141, 244/2010 Sb.), bod 29; nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13; nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739); nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59); či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)].
19. Zásadu nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte Ústavní soud vykládá v souladu s postojem Výboru pro práva dítěte. Podle Výboru pro práva dítěte je „koncept nejlepšího zájmu dítěte flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte.“ (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13, body 22-24). Z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být „předním hlediskem„, zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se dětí musí zvažovat, přičemž nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů atd.). Výbor pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako „přední hledisko“ však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu.
2) Rovnost účastníků řízení
20. Jedním z principů řádně vedeného soudního řízení, jejíž porušení by mohlo mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, je zásada rovnosti účastníků řízení. Její normativní vyjádření lze nalézt v čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy a obsahově jí odpovídá zásada rovnosti zbraní, která byla Evropským soudem pro lidská práva dovozena z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Na úrovni podústavního práva jde pak především o § 18 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ale i o řadu dalších ustanovení tohoto zákona. Rovnost účastníků zaručuje každé procesní straně, že jí bude dána přiměřená možnost přednést svou záležitost, včetně důkazů, za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 10. 1993 ve věci Dombo Beheer B. V. proti Nizozemsku, č. 14448/88, bod 33).
21. Ústavní soud opakovaně judikoval, že zásada rovnosti účastníků v řízení zaručená čl. 37 odst. 3 Listiny je součástí práva na spravedlivý proces v širším slova smyslu, přičemž touto zásadou rozumí „rovnost zbraní, resp. rovnost příležitostí“. To znamená, že každé procesní straně by měla být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Podobně podle Evropského soudu pro lidská práva se rovností zbraní rozumí požadavek, aby každá ze stran řízení mohla obhajovat svou věc za podmínek, které ji, z pohledu řízení jako celku, podstatným způsobem neznevýhodňují vzhledem k protistraně. Cílem zásady rovnosti zbraní je pak dosažení „spravedlivé rovnováhy“ mezi stranami sporu [srov. např. nález ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111, 44/2014 Sb.); nález ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 173/13 ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 173/13 (N 156/74 SbNU 333); nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3524/19, body 16 a 17; nález ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19, bod 24; srov. též nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.) nebo nález ze dne 23. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2652/20].
22. Závěr o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny musí vždy vycházet z hodnocení řízení jako celku. Nestačí pouze konstatování pochybení v postupu obecných soudů, nýbrž je třeba hodnotit jeho dopad na celkový výsledek řízení. Vždy je nutno vážit povahu a intenzitu porušení procesních pravidel, tedy zda toto porušení zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431), bod 17; nález ze dne ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19; nález ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19, bod 28; nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19, body 19 a 20; nález ze dne 23. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2652/20].
3) Právo na zákonného soudce
23. Podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, tedy i pod ochranou soudů obecných. Je tedy jejich povinností, aby – se zřetelem ke konkrétní situaci – respektovaly i právo na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny a spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. nález ze dne 14. 5. 1997 sp. zn. I. ÚS 16/97 (N 52/8 SbNU 37)].
24. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Listina tím především zakazuje svévolné určování soudce. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 17. 12. 1998 sp. zn. III. ÚS 200/98 (N 155/12 SbNU 423)] interpretoval obsah základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny v širším kontextu, neboť se jedná o zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která je soudům ústavně svěřena. Tento ústavní imperativ na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) [srov. nález ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 93/99 (N 183/38 SbNU 463)].
B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
25. V posuzované věci stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na soudní ochranu v důsledku toho, že v řízení před obecnými soudy o nahrazení souhlasu otce s přestupem nezletilé do základní školy a o změně úpravy poměrů nezletilých mu soudy neposkytly možnost vyjádřit se k návrhu matky na přenesení místní příslušnosti soudu, zejména pak k tomu, zda je takový postup soudu v zájmu nezletilých.
26. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), je pro řízení příslušný obecný soud osoby, v jejímž zájmu se řízení koná, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 467 odst. 1 z. ř. s. je pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé příslušný obecný soud nezletilého dítěte. Podle § 4 odst. 2 z. ř. s. je obecným soudem nezletilého účastníka, který není plně svéprávný (dále jen „nezletilý“), soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností, své bydliště.
27. V § 5 větě první z. ř. s., se uvádí, že změní–li se v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, ve věcech opatrovnických a v řízení o svéprávnosti okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost, může příslušný soud přenést svoji příslušnost na jiný soud, je-li to v zájmu nezletilého, opatrovance nebo osoby, o jejíž svéprávnosti se rozhoduje.
28. K přenesení místní příslušnosti tedy může dojít za kumulativního naplnění dvou předpokladů:
29. Za prvé, dojde–li ke změně okolností, podle nichž se posuzuje místní příslušnost. Skutečnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti se ve všech druzích řízení, v nichž může dojít k přenesení místní příslušnosti, odvíjejí od bydliště osoby, které se řízení týká. V řízení ve věcech péče soudu o nezletilé tak bude změna podle § 5 z. ř. s., spočívat ve změně bydliště nezletilého (§ 4 odst. 1 ve spojení s § 467 odst. 1 z. ř. s.).
30. Za druhé, přenesení místní příslušnosti je v zájmu nezletilého. Ve věcech péče soudu o nezletilé judikatura dospěla k závěru, že „zájem dítěte jednak dochází naplnění v požadavku, aby o jeho poměrech rozhodoval soud, který k tomu má nejlepší podmínky a jednak slouží jako korektiv, který – i když by jinak byly dány místní souvislosti – ponechává soudu prostor pro uvážení, který soud věc projedná a rozhodne. Při posuzování zájmu dítěte se vychází mj. z Úmluvy o právech dítěte. Nejlepší zájem dítěte v procesním významu zahrnuje rozhodovací činnost soudu, která v konkurenci často protichůdných zájmů účastníků řízení zvažuje a přední význam přiznává zjištěnému zájmu dítěte s cílem dosáhnout pro dítě stabilního a dlouhodobého řešení (č. 102/12 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) (srov. Lavický, P. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Řízení nesporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 25).
31. Rozhodne-li soud o přenesení příslušnosti, aniž by byly splněny podmínky podle § 5 z. ř. s., poruší tím právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (zákaz odnětí zákonnému soudci). Přestože je ústavní imperativ, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci„, ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc (viz nález sp. zn. III. ÚS 200/98), je třeba jej uplatnit i při svévolném přenesení příslušnosti.
32. Ačkoliv to § 5 z. ř. s. výslovně nestanoví, z práva na soudní ochranu lze dovodit povinnost soudu seznámit účastníky se záměrem přenést místní příslušnost a dát jim příležitost vyjádřit se k takovému postupu. Vyjádření účastníků pak bude důležitým podkladem pro posouzení otázky, zda přenesení příslušnosti skutečně je v zájmu nezletilého, posuzovaného či opatrovance, nebo nikoliv (srov. Lavický, P. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Řízení nesporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 25).
33. Povinnost soudu seznámit účastníky se záměrem přenést místní příslušnost a dát jim příležitost vyjádřit se k takovému postupu, vychází z toho, že soud musí zvážit vhodnost a účelnost takovéhoto opatření s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Příkladem takové okolnosti může být například dosavadní vývoj řízení, který zřetelně naznačuje, že ostatní účastníci zaujímají k argumentům uváděným v návrhu nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí. Je třeba připomenout, že vytvoření prostoru pro účastníka řízení účinně uplatnit námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, je jedním ze základních požadavků vyplývajících z práva na soudní ochranu. Tento požadavek lze vztáhnout na jakékoli rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení [např. nález ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. II. ÚS 1374/08 (N 128/50 SbNU 125) či nález ze dne 1. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 781/10 (N 147/62 SbNU 269), srov. obdobně nález ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06 (N 15/44 SbNU 193)]. 34. Se zřetelem k výše uvedenému lze tedy uzavřít, že z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 38 odst. 1 Listiny lze dovodit povinnost soudu seznámit účastníky se záměrem soudu přenést místní příslušnost a dát jim příležitost vyjádřit se k takovému postupu, neboť vyjádření účastníků bude důležitým podkladem pro posouzení otázky, zda přenesení příslušnosti skutečně je v zájmu nezletilého.
35. V posuzované věci obvodní soud uvedenému požadavku nedostál a stěžovatele s návrhem matky na přenesení místní příslušnosti neseznámil a nedal tak stěžovateli příležitost, aby se k zamýšlenému postupu soudu vyjádřil, a sice zejména k tomu, zda je takový postup soudu v zájmu obou nezletilých. Obvodní soud tak vycházel pouze z údajů sdělených matkou. Tím obvodní soud stěžovateli znemožnil vznést protiargumenty a hájit tak své stanovisko k možnému přenesení místní příslušnosti, byť bylo z okolností konkrétní věci zřejmé, že zaujímá k argumentům uváděným matkou nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí [srov. nález ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1831/17 (N 176/86 SbNU 811)], čímž porušil i princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Uvedený nedostatek nezhojil ani městský soud, ačkoli stěžovatel tyto námitky ve svém odvolání uplatnil. Městský soud však na uvedenou námitku stěžovatele nereagoval. Vyjádření stěžovatele přitom bylo důležitým podkladem pro posouzení otázky, zda přenesení místní příslušnosti skutečně je v zájmu obou nezletilých. 36. Pro úplnost je nutno uvést, že prostor k vyjádření se k návrhu matky na přenesení místní příslušnosti neměl ani opatrovník nezletilých, když obvodní soud oběma nezletilým ustanovil opatrovníkem Městskou část Praha 3 pro účely řízení o přenesení místní příslušnosti až samotným usnesením, kterým o přenesení místní příslušnosti rozhodl. Tím nebyla ani opatrovníkovi jako zástupci nezletilých dána možnost se v řízení o přenesení místní příslušnosti vyjádřit, zda je uvedený postup soudu v zájmu nezletilých, a možnost vyjádřit se k soudem zvažovanému přenesení místní příslušnosti konečně neměly ani samotné nezletilé, kterým bylo v době řízení před obvodním soudem necelých patnáct a třináct let, tedy s ohledem na svůj věk se vyjádřit mohly, byly-li by soudem vyzvány.
37. Dále je vhodné uvést, že matka podala návrh ve věci úpravy poměrů k nezletilým u Obvodního soudu pro Prahu 3, ačkoli tak měla učinit u Obvodního soudu pro Prahu 5, když podle § 4 odst. 1 z. ř. s. je pro řízení příslušný obecný soud osoby, v jejímž zájmu se řízení koná, nestanoví-li tento zákon jinak, a podle § 467 odst. 1 z. ř. s. je pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé příslušný obecný soud nezletilého dítěte.
38. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci obvodní soud rozhodl o přenesení místní příslušnosti, aniž by stěžovateli byla dána možnost se s podaným návrhem matky seznámit a vyjádřit se k němu, přičemž nešlo o pochybení, jež by bylo zjevně bezvýznamné z hlediska výsledku řízení. Uvedený nedostatek nenapravil ani městský soud, ačkoli stěžovatel tyto skutečnosti ve svém odvolání namítal. Vadnou interpretací a aplikací podústavního práva, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, tak soudy porušily základní právo stěžovatele, jakož i obou nezletilých, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 37 odst. 3 a čl. 38 o
Text 9 stránkového kasačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 23.02. 2021 spisové značky IV. ÚS 2732/20 vyhlášený dne 26.02. 2021 v 10:00 hodin je k dispozic z níže uvedeného linku: