Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně se musí znovu zabývat případem přepadení zlatnictví v Uherském Hradišti
IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Šámal) vyhověl ústavním stížnostem a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Olomouci a rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Oba stěžovatelé byli v řízení před obecnými soudy pravomocně odsouzeni za spáchání ozbrojeného loupežného přepadení zlatnictví v Uherském Hradišti, ke kterému došlo dne 8. 9. 2015. Prvnímu stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti, druhému stěžovateli v trvání osmi let a oběma byla uložena povinnost zaplatit náhradu škody. Stěžovatelé se po vyčerpání všech opravných prostředků obrátili na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítali, že obecné soudy založily závěr o jejich vině výhradně na pachové identifikaci a že závěr o vině se vedle pachové identifikace neopírá o žádný uzavřený řetězec nepřímých důkazů. Obecné soudy podle nich náležitě nepřihlédly k závěrům nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15 (tisková zpráva je dostupná z tohoto linku: https://www.usoud.cz/aktualne/pachove-stopy-jako-neprimy-dukaz-v-trestnim-rizeni, a text 15 stránkového zamítavého nálezu je dostupný z tohoto linu: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2016/IV._US_1098_15_an.pdf). V průběhu řízení o ústavních stížnostech stěžovatelé rovněž neúspěšně žádali o obnovu řízení.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou důvodné.
Ústavní soud připomíná, že aby bylo možno trestní řízení jako celek považovat za řádně vedené a z provedených důkazů bylo možno bez porušení principu presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla in dubio pro reo učinit závěr, že obžalovaný je pachatelem skutku uvedeného v obžalobě, nesmí existence pochybností zásadním způsobem narušovat koherenci argumentu o logicky propojeném řetězci nepřímých důkazů. Provedenými důkazy tak musí být jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat (tj. mimo rozumnou pochybnost), prokázáno, že to byl obžalovaný, kdo se dopustil předmětného trestného činu. K výše uvedenému Ústavní soud považuje za potřebné zdůraznit, že nedodržení zásady presumpce neviny nemá za následek pouze to, že by nevinní lidé byli odsouzeni, ale i to, že skuteční pachatelé by nebyli potrestáni, což by ohrožovalo společnost. Nelze než vyžadovat nejvyšší standard při rozhodování o vině a při nedosažení tohoto standardu je nutné shledat obviněného nevinným, jakkoli pravděpodobná se jeho vina může zdát.
V nyní posuzované věci byly z hlediska rozdělení důkazů v případě odsouzení obou stěžovatelů klíčovými shledány důkazy nepřímé. Za stěžejní považovaly obecné soudy výsledky provedené pachové identifikace, které byly podle jejich názoru podporovány výpověďmi svědků a podobností postav osob zachycených na kamerových záznamech s postavami stěžovatelů.
Co se týče metody pachové identifikace, obecné soudy nerespektovaly některé z podstatných závěrů výše zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, zejména pak nereflektovaly aktuální poznatky vědeckého zkoumání této metody. U vybraných důkazních prostředků, mezi něž patří i metoda pachové identifikace, předpisy i judikatura stanoví určité standardy, které jsou však minimem požadavků na použití takového důkazního prostředku. Na dodržení těchto standardů u metody pachové identifikace a současně reflektování aktuálních poznatků vědeckého zkoumání této metody je třeba klást důraz zejména tehdy, není-li důkazní situace zcela jasná a neexistují-li další jednoznačné důkazy. V takových případech je nutné, aby pachová identifikace byla realizována za dodržení vyšších než minimálních požadavků, zvláště byla–li prováděna za účinnosti pokynu ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 9/2009, který byl ještě v průběhu trestního řízení nahrazen pokynem policejního prezidenta č. 313/2017 o pachové identifikaci osob a novým pokynem ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 119/2017 o provádění služební kynologie, oba účinné od 1. 4. 2018, které již většinu nových vědeckých poznatků reflektují.
Přitom pachové stopy byly podle Ústavního soudu v přezkoumávané věci stěžejním a fakticky jediným důkazem o vině obou stěžovatelů, neboť nikdo z vyslechnutých svědků stěžovatele jako pachatele nedokázal identifikovat. Všichni vyslechnutí svědci popsali oba pachatele velmi obecně s tím, že jeden byl vyšší a druhý nižší. Žádným způsobem však ani jednoho z pachatelů svědci nepopsali takovými individualizujícími znaky, z nichž by bylo možné dovodit, že jde konkrétně o stěžovatele.
Závěr obecných soudů, že stěžovatelé se dopustili vytýkaného jednání, tak podle zjištění Ústavního soudu nelze považovat za náležitě prokázaný a dostatečně odůvodněný, resp. je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů vycházejících z dosud provedených důkazů, čímž se vymyká z mezí § 2 odst. 5 trestního řádu a je současně i v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu) a pravidlem in dubio pro reo vyplývajícím z principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, čímž bylo porušeno právo stěžovatelů na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, který musí v dalším řízení provedené důkazy zhodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a na základě nich a v souladu s nimi ustálit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Nebylo-li by ani po doplněném dokazování možno dosáhnout praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. zůstaly-li by v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalších důkazů, bylo by nutné postupovat v souladu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývajícím pravidlem in dubio pro reo.
Text 24 stránkového kasačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 15.02. 2022 spisové značky IV. ÚS 2773/20 je dostupný z níže uvedeného linku: