ÚS: Náhrada nákladů obhajoby v řízení o správních deliktech

 

Rozhodnutí, jímž bylo ve své podstatě rozhodnuto o nevině stěžovatele, a kterým byla de facto napravena předchozí pochybení správního orgánu, spočívající v opakovaně nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, nelze klást k tíži stěžovatele, který nedostatečné zjištění předmětné rozhodné okolnosti namítal již od počátku řízení. Za období od zahájení správního řízení o správních deliktech by tedy stěžovateli měla být přiznána náhrada škody v podobě náhrady nákladů obhajoby, které mu v příčinné souvislosti s vedením řízení o správních deliktech vznikly, resp. náklady na právní zastoupení, které stěžovatel prokazatelně a nakonec i účelně vynaložil. Opačný postup znamená porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 2841/19, ze dne 15. 12. 2020)

 

 

ÚS: K porušení principu presumpce neviny

 

Neodůvodní-li Nejvyšší soud své úvahy k rozporům ve výpovědi svědka, která představuje jediný důkaz o vině obžalovaného, čímž nedostatečně objasní skutkový stav ohledně skutku, který je obžalovanému kladen za vinu, poruší princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z něj vyplývající princip rozhodování in dubio pro reo.

Agnoskace, jako důkazní prostředek, nemá „kvalitu důkazního prostředku rekognicí„, a proto je třeba jí přiznat tomu odpovídající důkazní sílu. Za situace, kdy jsou rozhodnutí soudů založena na jediném důkazu, je nezbytné, aby obecné soudy posoudily všechny důkazy v jejich celku a doplnily dokazování tak, aby byly naplněny požadavky vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 5 trestního řádu.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 928/20, ze dne 5. 1. 2021)

 

 

ÚS: Úprava styku druhého rodiče s dítětem

 

I. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být předním hlediskem nejlepší zájem dítěte při jakékoli činnosti týkající se dětí, tedy i v soudním řízení, ve kterém se rozhoduje o změně výchovného prostředí dítěte a jeho svěření do výlučné péče jednoho z rodičů. Soud, který hodlá změnit zásadním způsobem dosavadní uspořádání péče o dítě, musí proto dát dostatečný procesní prostor účastníkům řízení, aby se k takové možnosti vyjádřili (nález ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1328/20).

II. Řízení o úpravě poměrů k dítěti je třeba chápat komplexně v tom smyslu, že zahrnuje jak rozhodnutí o péči, tak i o styku, neboť tato dvě rozhodnutí spolu velmi úzce souvisejí, a proto je povinností obecných soudů rozhodnout při takové zásadní změně uspořádání péče o dítě rovněž o úpravě styku druhého rodiče s dítětem i bez výslovného návrhu, tedy aniž by musel neúspěšný rodič iniciovat nové řízení v této věci. Postupem krajského soudu, který k odvolání matky změnil rozsudek okresního soudu o střídavé péči obou rodičů, a nezletilého svěřil do výlučné péče matky a přitom neupravil styk otce s nezletilým, došlo k porušení práv otce a nezletilého podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právy nezletilého podle čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 2611/20, ze dne 22. 12. 2020)