Povinnost k zaplacení nákladů exekuce je třeba uložit oprávněnému v případě jeho zavinění na jejím zastavení s tím, že tyto nelze je moderovat za použití ustanovení § 150 o.s.ř.
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 20. 11. 2019 k návrhu stěžovatele (jako povinného) podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „e. ř.“), zastavil exekuci pro částku 167 321 Kč s příslušenstvím (výrok I), vedlejší účastnici (dále jen „oprávněná“) uložil nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 42 047,50 Kč (výrok II), dále jí bylo uloženo nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 13 324,80 Kč (výrok III) a podle § 271 o. s. ř. bylo soudnímu exekutorovi uloženo zaplatit stěžovateli částku 42 047,50 Kč (výrok IV). Okresní soud zhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel s oprávněnou uzavřel smlouvu o úvěru, jakož i její podmínky s tím výsledkem, že jsou natolik nepřiměřené, že činí tuto smlouvu neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a neplatná tudíž je i sjednaná rozhodčí smlouva. Z tohoto důvodu podle okresního soudu nebyla dána pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu jako exekučního titulu. Podle § 89 e. ř. okresní soud uložil oprávněné, která měla zastavení exekuce zavinit, aby uhradila soudnímu exekutorovi náklady exekuce a stěžovateli náklady řízení. A protože okresní soud dospěl k závěru, že není rozumný důvod, aby za daných okolností stěžovatel nesl náklady exekuce, uložil soudnímu exekutorovi podle § 271 o. s. ř. vrátit mu částku, kterou (soudní exekutor) na svoje náklady „zadržel“. K odvolání stěžovatele i oprávněné Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě ústavní stížností napadeným usnesením usnesení okresního soudu ve výrocích I a III potvrdil (výrok I), ve výroku II a IV je změnil tak, že se oprávněné povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce neukládá [výrok II písm. a)] a že se ani soudnímu exekutorovi neukládá vrátit stěžovateli (vymožené) náklady exekuce [výrok II písm. b)], a rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 5 009 Kč (výrok III). Co do procesního zavinění na zastavení exekuce se krajský soud s názorem okresního soudu ztotožnil a u náhrady nákladů řízení neshledal ani důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. Změnu rozhodnutí okresního soudu o nákladech exekuce krajský soud zdůvodnil tím, že nelze podle § 271 věty druhé o. s. ř. postupovat mechanicky, stěžovatel byl v exekučním řízení pasivní a soudní exekutor prováděl exekuci řádně, když samotná skutečnost, že tak činil na základě rozhodčího nálezu, nebyla bez dalšího důvodem pro úvahy o zastavení exekuce, stejně jako z jeho obsahu nebyl patrný nedostatek pravomoci rozhodce pro jeho vydání. Ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud zamítl návrh, kterým se stěžovatel domáhal doplnění předchozího usnesení o výrok IV tak, že se soudnímu exekutorovi náhrada nákladů exekuce nepřiznává.
V ústavní stížnosti stěžovatel krajskému soudu vytýká, že na straně jedné konstatoval, že procesní zavinění na zastavení exekuce nese oprávněná, na straně druhé de facto její jednání aproboval tím, že jej zavázal k úhradě „vynaložených“ nákladů exekuce. Tím rozhodl v rozporu se zákonem i judikaturou. V této souvislosti se stěžovatel odvolává na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 s tím, že řeší identickou situaci, tj. zastavení exekuce pro nepřípustnost z důvodu materiální a formální nevykonatelnosti exekučního titulu, kdy procesní zavinění bylo na straně oprávněné.
Právní věta:
Ø Požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí je jedním za základních atributů řádně vedeného soudního řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jeho dodržování zajišťuje transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vylučuje libovůli (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také neústavnost v podobě kvalifikované vady. Nejsou-li zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, jež není v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) akceptovatelná. Neuložil–li obecný soud za použití § 271 věty druhé občanského soudního řádu oprávněné hradit náklady exekuce, přestože podle jeho názoru její zastavení zavinila, a ačkoli sám připustil, že toto ustanovení prostor pro možnost odchýlit se od pravidla stanoveného v § 89 větě první exekučního řádu oproti § 150 občanského soudního řádu výslovně neposkytuje, nedostál shora uvedeným požadavkům na transparentnost a kontrolovatelnost soudního rozhodnutí.
Text 10 stránkového kasačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 23.03. 2021 spisové značky IV. ÚS 3038/20 vyhlášený dne 29.03. 2021 v 8:00 hodin je k dispozici níže uvedeného linku: