Kdo odpovídá za výrok prezidenta republiky v televizním diskuzním pořadu?
IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Fiala) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky – Ministerstva financí a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina„).
Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaslat Zdeňku Šarapatkovi (v tomto řízení vedlejší účastník) omluvu následujícího znění: „Dne 16. 11. 2017 uvedl prezident České republiky Ing. Miloš Zeman v rámci televizního pořadu s názvem ‚Týden s prezidentem‘ vysílaný na televizní stanici TV Barrandov následující tvrzení: ‚Zdeněk Šarapatka je člověk, který kdysi pracoval, teď nevím, jestli v Lidovém domě nebo Úřadu vlády, už je to hrozně dávno, ale vím, že jsem ho vyhodil pro neschopnost.‘ PaedDr. Zdeněk Šarapatka, Ph.D., nebyl Úřadem vlády České republiky vyhozen pro neschopnost, neboť jeho pracovní poměr byl v daném případě rozvázán dne 9. 10. 2000 dohodou uzavřenou mezi PaedDr. Zdeňkem Šarapatkou, Ph.D., a Úřadem vlády České republiky, a to z iniciativy PaedDr. Zdeňka Šarapatky, Ph.D. Česká republika se za tento dehonestující výrok omlouvá.“ Obvodní soud uvedl, že pořad Týden s prezidentem je prezentován jako exkluzivní rozhovor s prezidentem České republiky, který v něm promlouvá k veřejnosti. S výkonem funkce prezidenta je spojena realizace celé škály aktivit. S ohledem na ústavní zakotvení postavení prezidenta jako součásti moci výkonné je třeba realizaci i těchto úloh (s výjimkou případného excesu) hodnotit jako výkon pravomoci státního orgánu. Posuzovaný výrok vykazoval podle obvodního soudu místní, časový i věcný vztah k činnosti prezidenta. Pronesený výrok byl nepravdivý, neboť pracovní poměr vedlejšího účastníka na Úřadu vlády skončil v roce 2000 dohodou o jeho rozvázání. Posuzovaný výrok tak obvodní soud vyhodnotil jako nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Stěžovatelka se nejprve neúspěšně pokusila zvrátit rozsudek u odvolacího a dovolacího soudu a poté se obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítala, že podle jejího názoru na věc nedopadá zákon č. 82/1998 Sb., neboť prezident republiky pronesl svoje výroky v pořadu jako soukromá osoba, a nešlo tedy o výkon veřejné moci, za kterou by měla nést odpovědnost stěžovatelka. Odkázala přitom na argumentaci obsaženou v odlišném stanovisku k usnesení Ústavního soudu ze dne 03.04. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 9/17 (tisková zpráva je dostupná z tohoto linku: https://www.usoud.cz/aktualne/ustavni-soud-odmitl-ustavni-stiznost-davida-ratha-proti-vyrokum-prezidenta-republiky a text 11 stránkového odmítavého usnesení je dostupný z tohoto linku: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2018/Pl._US_9_17_na_web.pdf).
Ústavní soud konstatuje, že závěr o nepravdivosti posuzovaného výroku ani závěr o tom, že daný výrok zasáhl do osobní cti vedlejšího účastníka, nejsou v ústavní stížnosti zpochybňovány, pravdivostí výroku či zásahu do osobní cti se tak nezabýval. Předmětem přezkumu Ústavním soudem je toliko otázka, zda obecné soudy neporušily základní práva či svobody stěžovatelky závěrem, že za posuzovaný výrok nese stát odpovědnost podle zákona č. 82/1998 Sb.
Výrok prezidenta republiky pronesený v televizním diskuzním pořadu, má–li souvislost s činností prezidenta, spadá pod výkon funkce prezidenta republiky podle čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a představuje úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Poruší-li prezident svým výrokem, který je úředním postupem, práva jiného, odpovídá za újmu způsobenou tímto výrokem stát podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Naopak, nemá–li výrok souvislost s činností prezidenta a nepředstavuje tak výkon funkce prezidenta ani jeho úřední postup, nebrání čl. 36 odst. 3 Listiny ani čl. 54 odst. 3 Ústavy tomu, aby za svůj výrok nesl právní odpovědnost sám prezident jako soukromá osoba podle obecných soukromoprávních předpisů. Při hodnocení, zda výrok pronesený prezidentem takovou souvislost má, je třeba posuzovat časové kritérium (zda byl výrok pronesen ve funkčním období prezidenta), kritérium fóra (za jakých okolností a kde byl výrok pronesen) a kritérium obsahu výroku. Nezohlední-li obecné soudy, že výrok neměl souvislost s činností prezidenta, a rozhodnou o povinnosti státu odčinit újmu na osobnostních právech jiného způsobenou výrokem, za který prezident odpovídá sám jako soukromá osoba, poruší právo státu na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny, neboť státu ukládají učinit něco, co mu zákon neukládá, tj. odčinit újmu za jednání, za něž stát neodpovídá.
Ústavní soud ve světle výše uvedených kritérií shledal, že výrok neměl potřebnou souvislost s výkonem funkce prezidenta republiky (výrok nespadal pod výkon funkce prezidenta republiky ve smyslu čl. 54 odst. 3 Ústavy ani úřední činnost prezidenta ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny) a pro tuto chybějící souvislost za něj nenesla odpovědnost stěžovatelka, nýbrž samotný prezident jako soukromá osoba.
Absenci obsahové souvislosti výroku s činností prezidenta Ústavní soud považuje za natolik zřetelnou, že převážila nad tím, že výrok byl pronesen v televizním pořadu, kam byl Miloš Zeman pozván, aby jako prezident promluvil k veřejnosti.
Stěžovatelka tak byla činěna odpovědnou za jednání jiné osoby, za které nese odpovědnost sama tato jednající osoba. V nezohlednění skutečnosti, že výrok neměl potřebnou souvislost s činností prezidenta, pak Ústavní soud spatřuje porušení stěžovatelčina základního práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny, neboť stěžovatelka v důsledku napadených rozhodnutí byla nucena odčinit újmu (poskytnout omluvu) za jednání, za něž nenesla odpovědnost ona, nýbrž samotný původce výroku, tj. měla učinit to, co jí zákon neukládá.
Věc se nyní vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.
Text 12 stránkového nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 02.02. 2021 spisové značky IV. ÚS 3076/20 vyhlášený dne 09.02. 2021 v 9:00 hodin je k dispozici z níže uvedeného linku: