Ministerstvo spravedlnosti nemělo po zrušujícím nálezu Ústavního soudu pokračovat v plošném zveřejňování majetkových přiznání zastupitelů obcí a krajů
Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) vyhověl ústavním stížnostem 43 stěžovatelů a zrušil výrok I. rozsudků Městského soudu v Praze v částech, kterými bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2 zamítajících nároky stěžovatelů na zaplacení náhrady nemajetkové újmy, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé se jako neuvolnění funkcionáři obcí v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhali po České republice – Ministerstvu spravedlnosti (v tomto řízení vedlejší účastnice) zaplacení náhrady nemajetkové újmy, a to v částce vždy nižší než 50 000 Kč. Tato újma jim měla vzniknout v důsledku zveřejnění oznámení o jejich osobním zájmu, o činnostech, majetku, příjmech a závazcích podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění účinném do 31. 12. 2020. Současně se domáhali omluvy za porušení jejich práva na ochranu soukromí, které spatřovali v plošném zveřejnění oznámení o jejich osobě až do listopadu 2020, k němuž docházelo navzdory nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17, kterým došlo ke zrušení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, v tehdy účinném znění (tisková zpráva je dostupná z tohoto linku: https://www.usoud.cz/aktualne/ustavni-soud-zrusil-cast-zakona-o-stretu-zajmu-udaje-z-centralniho-registru-oznameni-budou-zpristupneny-jen-na-zaklade-zadostituúná a text 48 stránkového nálezu je dostupný z tohoto linku: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2020/Pl._US_38_17_vcetne_disentu.pdf). Podle stěžovatelů na protiprávnosti postupu nic nemění ani skutečnost, že Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu až uplynutím dne 31. 12. 2020. Vedlejší účastnice přitom podle stěžovatelů od svého protiprávního postupu upustila až v listopadu 2020 na základě předžalobní výzvy a tlaku organizací hájících zájmy samospráv. Před podáním žaloby stěžovatelé vůči vedlejší účastnici uplatnili podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nárok na přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem. Obecné soudy dospěly k závěru, že nárok na náhradu nemajetkové újmy i nárok na omluvu je třeba posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., a nikoliv jako žalobu na ochranu osobnosti. O nesprávný úřední postup přitom podle nich nešlo, protože vedlejší účastnice postupovala v souladu s § 14b zákona o střetu zájmů v tehdy účinném znění. Ustanovení, na základě kterého byla oznámení stěžovatelů v registru zveřejněna, sice bylo dotčeno zrušujícím nálezem Ústavního soudu, ale ten byl vykonatelný až uplynutím dne 31. 12. 2020. Pokud tedy ještě v listopadu vedlejší účastnice zveřejňovala oznámení stěžovatelů v jí spravovaném informačním systému veřejné správy, postupovala v souladu se zákonem, neboť po dobu odložené vykonatelnosti je třeba považovat předmětnou úpravu za ústavně souladnou. Stěžovatelé se poté obrátili na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítali, že je nepřijatelné odvolávat se na odloženou vykonatelnost nálezu. Ta byla podle nich stanovena pro zákonodárce, aby protiústavní úpravu nahradil ve lhůtě stanovené Ústavním soudem, nikoliv pro stát, aby mohl porušovat ústavně zaručená práva a svobody až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu.
Podstatou sporu tak byla otázka, zda mohou orgány veřejné moci postupovat podle ustanovení zákona prohlášených Ústavním soudem za neústavní v situaci, kdy však byla vykonatelnost zrušujícího výroku tohoto nálezu odložena. Obecné soudy dospěly k závěru, že postupuje-li orgán veřejné moci podle těchto ustanovení, nedopouští se nesprávného úředního postupu, pročež je pojmově vyloučeno, aby stěžovatelům mohl být přiznán nárok na náhradu újmy (resp. přiměřené zadostiučinění obecně). Tento závěr považuje Ústavní soud s ohledem na okolnosti posuzované věci za rozporný se svou dřívější judikaturou i všeobecně přijímanými závěry právní nauky, a v konečném důsledku za neústavní pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V části, v níž jsou ústavní stížnosti přípustné, je proto shledal důvodnými a napadené rozsudky městského soudu v tomto rozsahu zrušil.
Ø V odkladu vykonatelnosti zrušujícího výroku nálezu nelze spatřovat příkaz orgánům veřejné moci, aby pokračovaly v porušování ústavně zaručených práv stěžovatelů tím, že budou jejich oznámení plošně zveřejňovat na internetu, aniž by o tato oznámení vůbec někdo požádal.
Naopak v případě, kdy orgán veřejné moci použije ustanovení zákona, u něhož byl Ústavním soudem konstatován (deklarován) jeho rozpor – byť s odloženou vykonatelností zrušujícího výroku nálezu – s ustanovením ústavního pořádku zaručujícím některé z ústavně zaručených základních práv a svobod, takovým způsobem, že zasáhne do základního práva nebo svobody adresáta právního aktu v míře odůvodňující případný zásah Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti, postupuje neústavně. Ve věcech stěžovatelů šlo přitom o to, že vedlejší účastnice vůči nim použila mimo jiné ustanovení zákona o střetu zájmů, jež v důsledku odložení vykonatelnosti derogačního nálezu Ústavního soudu sice stále formálně byla součástí právního řádu, avšak ta z nich, jež Ústavní soud shledal materiálně neústavními pro rozpor s právem na ochranu před neoprávněným zveřejňováním osobních údajů podle čl. 10 odst. 3 Listiny, byla vedlejší účastnice povinna nepoužít, popřípadě je použít nanejvýš zdrženlivým způsobem tak, aby nedošlo k dalšímu porušování ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Obvodní soud a městský soud proto měly podrobně zkoumat, zda vedlejší účastnice tomuto požadavku, plynoucího z ustálené judikatury Ústavního soudu i právní nauky, dostála, a zda nepostupovala i po vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ve Sbírce zákonů neústavně. V návaznosti na to bylo úlohou městského soudu vyložit, zda tento postup v konkrétním případě naplnil kritéria nesprávného úředního postupu podle § 13 zákona o odpovědnosti veřejné moci za škodu.
Ústavní soud zdůrazňuje, že se v tomto nálezu nezabýval otázkou, jaká konkrétní forma zadostiučinění za nesprávný úřední postup je přiměřená, tj. zda postačuje konstatování porušení práva a omluva, nebo je třeba již přistoupit k peněžité kompenzaci. To bude nyní věcí obecných soudů, ke kterým se věc v rozsahu zrušujícího výroku nálezu vrací.
K nálezu uplatnil odlišné stanovisko soudce Jan Filip.
Text 18 stránkového kasačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 18.10. 2022 spisové značky IV. ÚS 579/22 včetně disentu je dostupný z níže uvedeného linku: