Přechodná ustanovení zákona č. 363/2019 Sb., reagující na změnu celkové částky rodičovského příspěvku v zákoně o státní sociální podpoře
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) zamítlo návrh skupiny senátorů (dále též „navrhovatelka„), kterým bylo požadováno vypustit části přechodných ustanovení zákona č. 363/2019 Sb., kterými bylo obsahově reagováno na změnu celkové výše rodičovského příspěvku v zákoně č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře„). K této změně došlo zvýšením celkové částky rodičovského příspěvku z 220 000 Kč na 300 000 Kč.
Navrhovatelka napadla, skrze navrhované vypuštění části čl. II odst. 1 a celého odst. 2 přechodných ustanovení, řešení zvolené zákonodárcem, na jehož základě se stal kritériem posouzení existence nároku na navýšení rodičovského příspěvku (až do rozdílu ve výši 80 000 Kč) den 1. 1. 2020, tedy den nabytí účinnosti zákona č. 363/2019 Sb. Dospěla k názoru, že je v rozporu s principy rovného zacházení, důvěry v právo a legitimního očekávání, aby byli rodiče, jejichž dítě (nejmladší dítě v rodině) nedosáhlo věku čtyř let a oni sami o něj řádně, osobně a celodenně pečují, rozděleni v zásadě jednak na skupinu, která ještě celkovou částku rodičovského příspěvku nevyčerpala a vznikne jí nárok na její zvýšení, a dále na skupinu, která již dříve stanovenou celkovou částku před datem 1. 1. 2020 vyčerpala a nárok jí zanikl.
Ústavní soud však dospěl k závěru, že derogační návrh není důvodný.
Vyjádřil se nejprve k samotné konstrukci rodičovského příspěvku, jež se několika novelami posunula ve směru větší flexibility volby doby pobírání rodičovského příspěvku i jeho výše. Poté konstatoval, že napadená intertemporální úprava není v rozporu s ústavními principy, neboť oproti těm rodičům, jejichž nárok na sociální dávku vyčerpáním celkové částky zanikl, mohou být nadále, při dodržení ostatních zákonných podmínek, příjemci sociální dávky ve zvýšené výměře ti rodiče, jejichž nárok k rozhodnému datu 1. 1. 2020 ještě trval. Ústavní soud provedl též test racionality z hlediska práva rodičů pečujících o děti na pomoc státu (čl. 32 odst. 5, Listiny) a uzavřel, že předmětná právní úprava co do nezbytné míry racionality obstojí; v těchto souvislostech setrval Ústavní soud na doktríně zdrženlivosti přezkumu sociálních práv, kterou v intencích čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zastává.
Závěrem Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku navrhovatelky o zklamané důvěře druhé ze skupin rodičů v právo a o existenci jejich legitimního očekávání. Důvěra těchto rodičů v právo nemohla mít oporu ve znění zákona tím spíše, že právě oni sami již celkovou částku rodičovského příspěvku vyčerpali. Jejich legitimní očekávání nemohl založit ani příslib ministryně práce a sociálních věcí, že u nich bude postupováno shodně jako u ostatních rodičů dětí do čtyř let věku k rozhodnému datu. Ústavní soud nevyhověl též návrhu skupiny senátorů, aby provedl výklad napadené právní úpravy se zřetelem k podobným budoucím situacím, neboť mimo přezkum této právní úpravy takovým oprávněním nedisponuje.
Text 14 stránkového zamítavého nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 07.12. 2021 spisové značky Pl. ÚS 1/20 je dostupný z níže uvedeného linku: