ÚS: Odčinění újmy ze šoku sekundárních obětí

 

Obecné soudy v souvislosti se způsobenou psychickou újmou ve své judikatuře rozlišují míru zásahu do psychického zdraví sekundární oběti. To znamená, že od sebe oddělují případy, kdy na straně sekundární oběti vznikne „pouze„ citová újma, a situace, kdy je u ní diagnostikováno psychické onemocnění, újma ze šoku – to pak vede ke zvýšení peněžité náhrady za citovou újmu podle § 2959 o. z. Nicméně nelze přehlížet, že posléze uvedený zásah do absolutního práva je ze strany obecných soudů vnímán jen jako jakýsi „přívěšek„ způsobené citové újmy, okolnost, která se zohlední ve výši odčinění nemajetkové újmy vzniklé zásahem do rodinného a soukromého života. Podle stávající soudní praxe dochází k odčinění újmy ze šoku nesystémově v rámci § 2959, tedy tím způsobem, že se navýší náhrada za způsobenou citovou újmu. Obecné soudy nerozlišují podstatu právem chráněného statku. Zatímco v případě náhrady za způsobenou citovou újmu je právem chráněn soukromý a rodinný život sekundární oběti, v případě újmy ze šoku spočívající ve vyvolání posttraumatické stresové poruchy je to její zdraví. V případech obdobných stěžovatelce je sekundární oběť osobou primárně poškozenou na zdraví, které náleží vůči provozovateli vozidla podle § 2894 odst. 1 i 2, § 2927 a násl. a § 2956 o. z. veškeré náhrady (majetkové i nemajetkové újmy) při ublížení na zdraví, které občanský zákoník zmiňuje v § 2958 a § 2960 a následující. Je-li ve věci dána příčinná souvislost, mezi škodní událostí a způsobenou újmou, není důvod, aby obecné soudy musely judikaturou suplovat nároky na kompenzaci majetkové újmy plynoucí poškozenému např. z § 2960 o. z., § 2962 o. z., a dalších zvýšenou náhradou újmy nemajetkové podle § 2959 o. z.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky Pl.ÚS 14/24, ze dne 28. 5. 2024)

 

 

ÚS: Zrušení zprošťujícího rozsudku odvolacím soudem

 

I. Institut zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný. Proto při rozhodování, zda má být postupováno podle § 262 trestního řádu, musí být tento procesní postup odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci ve stejném složení senátu tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat.

II. Pokud soud prvního stupně v rámci hlavního líčení provede všechny důkazy v souladu se zásadou bezprostřednosti, a tyto důkazy následně zhodnotí – samostatně i v souhrnu – v odůvodnění zprošťujícího rozsudku, může odvolací soud zprošťující rozsudek zrušit pouze v případě, že jsou skutkové závěry (a na nich založené právní posouzení věci) přijaté soudem prvního stupně v nesouladu s výslednou důkazní situací a nemají v ní oporu.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 1368/23, ze dne 5. 6. 2024)

 

 

ÚS: Odepření aplikace § 12 odst. (4) advokátního tarifu

 

Obecný soud je povinen použít právní předpis jako celek. Není oprávněn selektivně odepřít aplikaci určitého ustanovení, v daném případě § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Dospěje-li obecný soud k závěru, že náhrada nákladů právního zastoupení je nepřiměřeně vysoká a zvažuje proto využití svého moderačního práva, musí o tom účastníky poučit a vytvořit jim procesní prostor, aby se k tomu mohli vyjádřit.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 2865/23, ze dne 28. 5. 2024)

 

 

ÚS: Povinnost státu vyšetřit tvrzení oběti sexuálního jednání

 

I. Ačkoliv je to pouze soud, který může svým rozhodnutím legitimizovat postih spojený s vinou pachatele trestné činnosti, není v rozporu s ústavním pořádkem, je-li trestní věc týkající se tzv. hájitelných tvrzení obětí odložena orgánem státního zastupitelství. Z ústavněprávního hlediska jsou relevantní toliko důvody, pro něž není v trestním řízení pokračováno podle tvrzených práv poškozených, nikoliv povaha orgánu, který má k takovému postupu podle zákona pravomoc.

II. Z ústavního pořádku vyplývá povinnost státu trestat a účinně potírat všechny druhy nekonsenzuálního sexuálního jednání zasahujícího významně do fyzické nebo duševní integrity oběti, včetně toho, jemuž se oběť fyzicky nebránila. Tímto hlediskem je třeba interpretovat rovněž § 185 trestního zákoníku.

III. Z hlediska ochrany práv obětí trestné činnosti ústavní pořádek zapovídá, aby orgány činné v trestním řízení interpretovaly podmínky trestní odpovědnosti za závažné porušování lidských práv přehnaně zužujícím způsobem ve prospěch domnělých pachatelů. Zároveň nelze trestní odpovědnost pachatele podmiňovat skutečnostmi, které trestní zákoník nebo jiný právní předpis neuvádí.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 527/23, ze dne 30. 5. 2024)