Ústavní soud nepřistoupil ke zrušení ustanovení zákona o zdravotních službách. Existuje totiž ústavně souladný výklad zákonné výluky z informační povinnosti.
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) zamítlo návrh Městského soudu v Praze na zrušení § 73 odst. 7 zákona o zdravotních službách. Ustanovení není rozporné se základním právem na informace dle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (Listina) ani čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva).
Městský soud v Praze předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 73 odst. 7 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Podle tohoto ustanovení „Statistický ústav poskytne na základě žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím61), pokud se jedná o údaje v Národním zdravotnickém informačním systému, pouze informace o struktuře dat.“ Poznámka pod čarou odkazuje na zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
K předložení návrhu přistoupil Městský soud v Praze v řízení o žalobě fyzické osoby vedeném pod sp. zn. 14 A 95/2020. Před správními orgány žalobce požádal podle zákona o svobodném přístupu k informacím Ústav zdravotnických informací a statistiky České republiky („ÚZIS“) o přímé poskytnutí informací týkajících se statistického počtu úmrtí osob za roky 2014 – 2019 za každý rok zvlášť na jejich konkrétní, v žádosti blíže specifikované příčiny. ÚZIS ale žádost o poskytnutí požadovaných informací odmítl. Stejně tak žalobci nevyhovělo ani Ministerstvo zdravotnictví s tím, že § 73 odst. 7 zákona o zdravotních službách lze považovat za zvláštní důvod odmítnutí žádosti o informace „nad rámec“ zákona o svobodném přístupu k informacím.
Městský soud v Praze (navrhovatel) měl za to, že § 73 odst. 7 zákona o zdravotních službách je v rozporu s ústavním pořádkem. Zákonodárce v případě napadeného ustanovení pokládá za legitimní cíl omezení práva na svobodný přístup k informacím skutečnost, že v případě poskytnutí těchto údajů by nebyly žadateli nabídnuty úplné informace. Takto deklarovaný cíl omezení informačního práva však dle názoru navrhovatele lze stěží akceptovat a podřadit pod jakoukoli z kategorií legitimních cílů v čl. 17 odst. 4 Listiny.
Ústavní soud zamítl návrh na zrušení předmětného ustanovení, které zakotvuje tzv. zákonnou výluku z informační povinnosti. Podstatou řízení před Ústavním soudem byl střet práva na informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím a zákazu poskytnout informace dle § 73 odst. 7 zákona o zdravotních službách, který se vztahuje na údaje vedené v Národním zdravotnickém informačním systému. Kdyby bylo napadené ustanovení interpretováno pomocí doslovného (gramatického) výkladu, bylo by nepochybně v rozporu s ústavním pořádkem, protože by zasahovalo do základních práv a svobod žadatelů o informace. V takovém případě by Ústavní soud musel ke zrušení napadeného ustanovení skutečně přistoupit. Podle Ústavního soudu ale existuje ústavně souladný výklad zákonných výluk, který je odrazem restriktivního přístupu k nim a který vyplývá z již zavedené rozhodovací praxe soudů. Zákonné ustanovení tedy není v rozporu se základním právem na informace dle čl. 17 odst. 4 Listiny.
Pro uplatňování práva na informace je klíčové, že informace se poskytují a každé případné omezení tohoto práva je nutné vykládat restriktivním (omezujícím) způsobem. Jakýkoliv zásah do svobody projevu a práva vyhledávat a šít informace podle čl. 17 Listiny a čl. 10 odst. 1 Úmluvy musí být stanovený zákonem, sledovat legitimní cíl zakotvený v těchto ustanoveních a současně musí být nezbytný v demokratické společnosti, aby těchto cílů dosáhl. Svoboda projevu i svoboda přijímat informace totiž představuje jeden z nejdůležitějších základů demokratické společnosti. Je tím zajištěna účast občanské společnosti na věcech veřejných. Prostřednictvím poskytovaných informací může veřejnost kontrolovat fungování veřejné moci jako takové. Naopak odepřením poskytnutí informací, které jsou součástí veřejné sféry, by byla omezena základní svoboda jednotlivce utvořit si názor na otázku veřejného zájmu.
K omezení práva na informace tak může dojít pouze v případech, kdy má takový postup zákonný podklad a je v demokratické společnosti nezbytný k ochraně jiných konkurujících práv či hodnot (například veřejný zájem, veřejná bezpečnost, práva a svobody jiných apod.). Povinné subjekty však při omezení práva na informace nemohou vycházet pouze ze znění zákona, který je formální podmínkou tohoto omezení – jako se stalo v případě žalobce. Naopak, vždy musí nejprve identifikovat konkurující veřejný zájem či jiné ústavně zaručené právo, které by mělo být zákonnou výlukou chráněno, a vzájemně je poměřovat (například provedením testu proporcionality). Omezení práva na informace (tedy jeho nezbytnost) musí vyplynout z tohoto poměřování. Zjednodušeně řečeno, žádným zákonem nelze vyloučit ochranu základních práv a svobod, zaručenou ústavním pořádkem, a v každém jednotlivém případě střetu ústavně zaručených práv musejí soudy a jiné orgány veřejné moci testem proporcionality porovnat dotčená v konfliktu stojící práva a zajistit, aby mezi nimi byla dodržena spravedlivá rovnováha.
Žalobce po ÚZIS neúspěšně požadoval statistický přehled počtu úmrtí osob za jednotlivá časová období na různé příčiny. Tyto otázky bezpochyby mohou být předmětem legitimního veřejného zájmu, a tím i součástí veřejné sféry. Podle Ústavního soudu si lze (i s ohledem na ustálenou judikaturou správních soudů) jen stěží představit rozumný důvod, proč by měly být požadované informace žadateli odepřeny. Naopak existuje nesporný veřejný zájem na jejich zveřejnění a povinnému subjektu (ÚZIS) by nemělo nic bránit požadované údaje poskytnout.
Závěry přijaté Ústavním soudem lze vztáhnout i na další žádosti podané ÚZIS podle zákona o svobodném přístupu k informacím. To však neznamená, že by nemohl za jiných specifických okolností oprávněně odepřít poskytnutí informací. Je na ÚZIS jako povinném subjektu, aby se s případnými střety proti sobě stojících rovnocenných práv řádně vypořádal a sám vyhodnotil, které z kolidujících základních práv převáží a které je naopak nutno omezit. Pokud ÚZIS žadatelům informace odepře, svá rozhodnutí musí srozumitelně a přesvědčivě odůvodnit.
Text 14 stránkového zamítavého nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 17.01. 2023 spisové značky Pl. ÚS 25/21 je dostupný z níže uvedeného linku: