Ústavní soud odmítl stížnost prezidentské kandidátky Rohanové
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) ústavní stížnost stěžovatelky Denisy Rohanové, vedenou pod sp. zn. Pl. ÚS 37/22, odmítlo pro zjevnou neopodstatněnost.
Nejvyšší správní soud napadeným usnesením zrušil rozhodnutí Ministerstva vnitra o registraci kandidátní listiny stěžovatelky pro volbu prezidenta republiky, vyhlášenou stěžovatelkou rovněž napadeným rozhodnutím předsedy Senátu. Návrh na registraci kandidátní listiny stěžovatelky byl podán dne 21. 10. 2021 a podpořili jej poslanci zvolení ve volbách do Poslanecké sněmovny konaných ve dnech 20. a 21. 10. 2017. Žádný z nich však nebyl opětovně zvolen ve volbách konaných ve dnech 8. a 9. října 2021. Senátoři, kteří napadli rozhodnutí ministerstva před Nejvyšším správním soudem, namítali, že návrh na registraci kandidátní listiny stěžovatelky nemohl vyvolat účinky pro volbu prezidenta republiky vyhlášenou rozhodnutím předsedy Senátu až po podání návrhu. Nejvyšší správní soud senátorům vyhověl. Dospěl k závěru, že kandidátní listiny lze podávat až po vyhlášení volby prezidenta republiky.
Naopak podání kandidátní listiny před vyhlášením volby nemůže právní účinky vyvolat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítala, že výklad právní úpravy provedený Nejvyšším správním soudem překračuje znění zákona. Ze zákona o volbě prezidenta republiky neplyne počátek lhůty pro podávání návrhů kandidátních listin. Výklad provedený Nejvyšším správním soudem tedy podle ní představuje dotváření práva, což soudům nepřísluší.
Ústavní soud její ústavní stížnost odmítl, protože v napadených rozhodnutích neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky. Těžištěm posouzení ústavní stížnosti bylo, zda je skupina poslanců či senátorů v podání kandidátní listiny Ministerstvu vnitra k registraci časově omezena, nebo nikoli. Stěžovatelka dovodila z absence zákonného ustanovení o počátku této lhůty, že je možné podat kandidátní listinu kdykoliv.
Ústavní soud konstatoval, že nominující (při vyhlášení volby již bývalí) poslanci skutečně nebyli oprávněni k navržení stěžovatelky na kandidátku pro volbu prezidenta republiky. Právní úprava (čl. 56 odst. 5 Ústavy) totiž rozlišuje dva způsoby podání kandidátní listiny a dvě odlišné skupiny navrhovatelů – občana na straně jedné a určený počet poslanců nebo senátorů na straně druhé. Každý z těchto navrhovatelů má jinou aktivní legitimaci a postupuje při uplatnění svého ústavního (zákonem o volbě prezidenta republiky konkretizovaného) práva jiným způsobem. V opačném případě (nerozlišování) by vznikl problém jejich rovného postavení a rovných možností při uplatnění návrhového oprávnění. Zatímco navrhující občan a jeho návrh podporující petenti se opírají o své právo na účast na správě veřejných věcí v podobě jedné ze složek aktivního volebního práva (čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny), poslanci a senátoři se opírají o mandát získaný ve volbách (viz čl. 2 odst. 1 Ústavy).
Dalším základním východiskem je pravomoc předsedy Senátu k vyhlášení volby prezidenta republiky zakotvená v čl. 56 odst. 8 Ústavy a konkretizovaná v § 3 odst. 1 zákona o volbě prezidenta republiky. Protože v právním státě je i volba prezidenta republiky právně upraveným postupem, jinak řečeno volebním řízením, je třeba z požadavků na takovéto volební řízení vycházet (účastníci, lhůty, procedura, opravné prostředky atd.). Je třeba stát na samozřejmém stanovisku, že takové právní řízení musí mít svůj právně přesně určený začátek (zahájení – viz § 21 odst. 3 zákona o volbě prezidenta republiky) a konec (§ 58 téhož zákona).
Základní význam má proto určení právního zahájení volebního řízení podle čl. 56 odst. 8 Ústavy a § 3 odst. 1 zákona o volbě prezidenta republiky. Volební řízení začíná vyhlášením volby předsedou Senátu, a proto dříve kandidátní listinu nelze podat, lze ale sbírat podpisy pro návrh navrhujícího občana. Z právních předpisů neplyne, že poslanci, kteří podpisy nesbírají, mohou návrh podat dříve, než je volební řízení zahájeno.
Stanoví-li zákon o volbě prezidenta republiky, kdy se nejpozději podává kandidátní listina, a nikoli kdy nejdříve, pak proto, že je to již stanoveno určením dne volby v rozhodnutí o jejím vyhlášení, do té doby právně žádné volební řízení nemůže probíhat, nestanoví-li zákon výslovně, že se na již provedené úkony volebního řízení hledí, jako by byly provedeny v jeho průběhu (tzv. sanace). To plyne právě z § 3 odst. 1 a § 21 odst. 3 uvedeného zákona, čímž je určen rozhodný den (dies ad quem), ke kterému se počítají lhůty podle tohoto zákona.
Ústavní soud tak konstatoval, že jiný výklad těchto ústavních ustanovení a je konkretizujících zákonných ustanovení by vedl k závěru, že se vyčleňuje v rozporu s ústavními kautelami zvláštní skupina dvaceti, popř. deseti občanů, kteří sice byli v minulosti poslanci nebo senátory, ale která by mohla podat kandidátní listinu pro volbu prezidenta republiky, aniž by musela předložit petici s nejméně 50 000 podpisy jako jiní občané. To by bylo hrubým porušením principu rovnosti při účasti na správě veřejných věcí a v rozporu s čl. 21 odst. 1, 3 a 4 Listiny.
Jinak řečeno je podstatné, že den vyhlášení volby (čl. 56 odst. 8 Ústavy ČR) je pro průběh volby určující. Posuzovaná věc dokládá, že pro konání volby a přehlednost procesu vedoucího k hlasování je nutno stanovit k určitému časovému okamžiku pomyslnou „dělicí čáru“, která zahajuje volbu v širším slova smyslu a určuje počátek lhůty k podání kandidátních listin.
Stěžovatelka se nenachází v obvyklém vztahu občana a státu, který je převážně běžný v činnosti správních soudů, ani v soukromoprávním vztahu, v němž se uplatní autonomie vůle. Nemůže tak „mechanicky„ argumentovat tzv. zásadou legální licence. Z čl. 22 Listiny základních práv a svobod přitom bez dalšího neplyne, že by orgány veřejné moci musely volit výklad k adresátovi normy natolik vstřícný, že by „automaticky“ zaručoval výkon volebního práva. Naopak, výklad zastávaný Nejvyšším správním soudem chrání práva ostatních kandidátů a svobodnou soutěž politických sil.
Jde-li o stěžovatelkou napadené rozhodnutí předsedy Senátu o vyhlášení volby prezidenta, Ústavní soud odmítl jeho „pouhou organizační povahu bez dalších právních následků„, kterou shledali předseda Senátu i Ministerstvo vnitra. Jde sice o vrchnostenský (veřejnoprávní) akt s konstitutivními organizačními účinky, nicméně i tak je toto rozhodnutí způsobilé zasáhnout do základních práv nebo svobod jednotlivce. Podstatné však je, že načasování napadeného rozhodnutí předsedy Senátu o vyhlášení volby nebylo nijak zneužito. Volba nebyla vyhlášena ani nezvykle brzy, ani „na poslední chvíli„. Nominující poslanci ani nepozbyli mandát za nezvyklých a nepředvídatelných okolností. Daná věc není v tomto ohledu „hraniční“, a není tak ani nutno přisuzovat nadměrnou váhu kritériu legitimity navrhujících poslanců. Na tomto důvodu ani napadené usnesení Nejvyššího správního soudu nezávisí, neboť tímto důvodem je až podání stěžovatelčiny kandidátní listiny ještě daleko před vyhlášením volby prezidenta republiky předsedou Senátu.
Ústavní stížnost tak z výše uvedených důvodů nemohla obstát.
Text 12 stránkového usnesení pléna Ústavního soudu ČR ze dne 10.01. 2023 spisové značky Pl. ÚS 37/22 je dostupný z níže uvedeného linku: