ÚS: Neústavnost tzv. bezdoplatkových zón
Odpírají-li napadená ustanovení nárok na doplatek na bydlení některým osobám, jež jinak zákonná kritéria pro jeho poskytování splňují, a to jen proto, že tyto osoby chtějí bydlet v lokalitě, která byla obcí vyhlášena za „oblast se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů„, sledují cíl, který není rozumně (věcně) propojitelný s plošným snížením individuálního standardu přístupu k sociální dávce pomoci v hmotné nouzi podle čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Takové podmínění vybočuje z ústavních limitů uplatňování základního sociálního práva, daných čl. 41 odst. 1 Listiny. Jeho ústavní neslučitelnost je pak prohlubována rozlišováním dopadů opatření na jednotlivé osoby na základě hlediska, které je nahodilé (okamžik nabytí titulu k bydlení v dané oblasti) a vede – v rozporu s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny – k iracionálně nerovnému zacházení s žadateli o doplatek.
Posouzení otázky účelnosti a vhodnosti zákonné úpravy nezbytné pro to, aby jednotlivci mohli svá sociální práva a svobody také reálně uskutečňovat, je sice především věcí aktuálního zákonodárce, nicméně jeho uvážení podléhá určitým limitům vyplývajícím z nejvyšší ústavní hodnoty, jíž je lidská důstojnost. Zákonná úprava proto nesmí ústavně zaručená sociální práva fakticky popřít, musí být zachován jistý jejich minimální standard („nepodkročitelná mez„). Přestože jde tedy o otázky svou podstatou politické, zákonné provedení vyprazdňující esenciální obsah práva na pomoc v hmotné nouzi nedbá jeho podstaty a smyslu, jak ukládá čl. 4 odst. 4 Listiny.
Oslabování sounáležitosti obyvatel v obci vytváří prostor pro vznik jevu sociálního vyloučení a snaha obcí tomu alespoň v místním měřítku bránit nasazením nástrojů své samostatné působnosti je sama o sobě snahou ústavně konformní. Ústavně konformními musí však být i prostředky a postupy k tomu používané. Absenci pozitivního zákonného vymezení statusu občanství obce vazbou na místo pobytu nelze suplovat negativním vymezením, reálně (fakticky, nepřímo) anulujícím právo na pomoc nezbytnou pro zajištění bydlení jako jedné ze základních životních podmínek.
Působnost obce k regulaci sociálně nežádoucích jevů by mohla být aprobována přezkumem Ústavního soudu pouze v případě, kdyby její opatření svým normativním obsahem spadalo do rámce povaze práva na pomoc v hmotné nouzi vlastních hledisek, např. by upřesňovalo podmínky (definiční znaky) pro vznik nároku na doplatek na bydlení, vymezené v § 33 odst. 1 – 8 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Pro výklad, připouštějící vazbu poskytování doplatku na neexistenci zvýšeného výskytu sociálně nežádoucích jevů v místě bydliště jejího příjemce, jak činí odst. 9, však Listina neskýtá oporu.
Může-li úřad práce jako orgán pomoci v hmotné nouzi v případech hodných zvláštního zřetele pro účely bydlení v ubytovacím zařízení podle § 33 odst. 6 posuzovat – s využitím relevantní informace či doporučení pověřeného obecního úřadu –, zda je dáno sepětí osoby s obcí podle § 33c, ztrácí obec vyloučením nároku takové osoby na doplatek v důsledku zavedení opatření obecné povahy možnost účinně ovlivnit diferenciaci mezi původci sociálně nežádoucích jevů a ostatními žadateli o doplatek, která je klíčem k prevenci vzniku vyloučených lokalit, narušování veřejného pořádku, tzv. sociální turistiky a obchodu s chudobou. Stát se tím zbavil důležitého nástroje k řešení sociální situace jednotlivce ve prospěch restriktivního opatření, které sociální vyloučení osob může ještě prohloubit. V tomto smyslu se tak institut OOP míjí s cílem deklarovaným přijetím napadených ustanovení, na úkor ústavně šetrnějšího, individuální přístup podporujícího nástroje pro výkon obecní samosprávy, a jeho zákonná úprava je proto nejen neústavní, ale jeví se i nadbytečnou.
Napadená ustanovení jsou pouze projevem nesystémové reakce zákonodárce na dlouhodobě neuspokojivě řešený problém sociálního vyloučení bez trvalejších účinků. V rozporu s čl. 3 odst. 3 Listiny působí osobám, které uplatní svoji ústavně zaručenou svobodu pobytu podle čl. 14 odst. 1, újmu na ústavně zaručeném právu na pomoc v hmotné nouzi, resp. působí újmu na využití této svobody těm, kteří upřednostní nárok na doplatek na bydlení.
Přestože Ústavní soud rozumí – v podmínkách absence zákona o sociálním bydlení – pocitům občanů obcí, kteří bez vlastního zavinění nyní „nemají zastání“ při řešení problémů sociálně vyloučených lokalit svých obcí, nelze k věci přistupovat na úkor perspektivy sociální emancipace osob v hmotné nouzi a občanské soudržnosti (sociálního smíru) v obci.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky Pl.ÚS 40/17, ze dne 24. 8. 2021)
ÚS: K náležitostem příkazu k zatčení
I. Neuvede-li okresní soud v příkazu k zatčení (§ 69 trestního řádu) žádný z důvodů vazby podle § 67 písm. a), b), c) trestního řádu, pro který příkaz k zatčení vydal, tj. jestliže nerozvedl právní a skutkové úvahy, na základě kterých shledal u odsouzeného jednotlivce některý z důvodů vazby, a proč bylo nutné ho v návaznosti na tento důvod zatknout, poruší tím čl. 8 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod. Uvedené platí tím spíše, byl-li zvolen natolik extrémní prostředek zbavení osobní svobody, jakým bylo zatčení, za účelem „pouhého“ doručení trestního příkazu a obžaloby odsouzenému, zvláště když doručovaným trestním příkazem byl stěžovateli uložen podmíněný trest odnětí svobody.
II. Podle § 69 odst. 2 trestního řádu příkaz k zatčení musí mimo jiné obsahovat „přesný popis důvodů, pro které se příkaz k zatčení vydává“, jimiž se rozumí především konkrétní skutečnosti odůvodňující některý z důvodů vazby podle § 67 písm. a), b), c) trestního řádu a okolnosti, z nichž se dovozuje nemožnost zajistit přítomnost obviněného u výslechu (srov. § 69 odst. 1 trestního řádu), nikoli tedy zajištění doručení písemnosti, k čemuž slouží jiné procesní úkony upravené trestním řádem, především doručování (§ 62 a násl. trestního řádu) a v případě opakovaného neúspěšného doručování obžaloby a trestního příkazu, jako tomu bylo v této věci, i předvedení (srov. § 90 odst. 2 trestního řádu), u kterého nemusí jít o předvedení na předem určený den a čas, ale může být provedeno v podstatě kdykoli, jakmile bude policií zastižen na jím uvedených adresách nebo kdekoli jinde.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 1507/21, ze dne 24. 8. 2021)
ÚS: Interpretace právních předpisů v restitučních věcech
V restitučních věcech je povinností obecných soudů interpretovat právní předpisy ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji. V těchto věcech je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Rozhodnutí, jímž není vyhověno restitučnímu nároku, pak vyžaduje, aby se obecné soudy vypořádaly s každou relevantně předloženou právní otázkou; požadavek na provedení testu proporcionality pak v restitučních věcech nelze odmítnout s tím, že byl soudy proveden implicitně.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 1697/21, ze dne 16. 8. 2021)
ÚS: Nedostatečné odůvodnění zamítnutí zastavení exekuce
Mezi tzv. kvalifikované vady je nutno zařadit nejen případy, kdy obecné soudy v procesu interpretace a aplikace podústavního práva nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, ale také (což je v posuzovaném případě podstatné), když se z hlediska principů řádně vedeného soudního řízení dopustí neakceptovatelné libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny). Ta může spočívat i v nedostatečném odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 1644/21, ze dne 24. 8. 2021)