ÚS: Změna volebního systému II
1. Při hodnocení ústavnosti volebních zákonů je třeba vycházet nejen z ústavní úpravy voleb a volebního práva, nýbrž i z role, jaká je volbám a volebnímu právu přiřazena v rámci celkového systému organizace státu a jeho fungování, stejně jako ústavního statusu občanů, neboť volby nejen předurčují podobu a fungování parlamentní demokracie, stranickopolitického systému, chování politiků, uplatňování jejich odpovědnosti, nýbrž jsou i součástí ústavního statusu občanů České republiky a nejvýznamnější součástí jejich práva podílet se na správě veřejných věcí podle čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. „Zásady poměrného zastoupení“ v čl. 18 odst. 1 Ústavy České republiky představují samostatný ústavní pojem, který je třeba vykládat z hlediska účelu voleb podle ústavních principů suverenity lidu a zastupitelské demokracie. Jeho obsah proto není určen volebním zákonem, nýbrž volební zákon musí respektovat ústavní rámec poměrného zastoupení tak, jak vyplývá z ústavního pořádku.
3. Právo na poměrné zastoupení v Poslanecké sněmovně jako celostátním reprezentativním orgánu má každá skupina voličů v poměru, který odpovídá velikosti jejího podílu na celkovém počtu voličů. Přitom tato skupina voličů se identifikuje v rámci celého státu, nikoli jako regionální reprezentace. Na rozdíl od voleb do Senátu má Poslanecká sněmovna vznikat jako poměrná reprezentace kandidujících politických stran, popř. jejich koalic. Voliči ve volební jednotce tak nerozhodují jen o společném reprezentantovi celého volebního kraje (obvodu), nýbrž o reprezentantech určité názorové skupiny (politické strany) v Poslanecké sněmovně.
4. Poměrné zastoupení je třeba vymezit jako soustavu prvků, kterými je zjišťován a zajišťován volební výsledek nikoli pouze ve volebním obvodu, nýbrž v podobě přepočtu hlasů pro kandidující volební strany na mandáty jimi obsazované v měřítku voleného orgánu (Poslanecké sněmovny). Ústavní princip zakotvený v čl. 18 odst. 1 Ústavy České republiky však požaduje, aby poměr mezi obdrženými hlasy a získanými mandáty nebyl dílem náhody (což je možné i ve volbách podle zásad většinového systému), nýbrž podle pravidel zakotvených v zákoně podle čl. 20 Ústavy České republiky.
5. Požadavek odlišení zásad poměrného zastoupení podle čl. 18 odst. 1 Ústavy České republiky a zásad většinového systému podle čl. 18 odst. 2 Ústavy České republiky je požadavkem ústavním (normativním), proto se nelze při přezkumu ústavnosti zákonné úpravy voleb do Poslanecké sněmovny spokojit pouze s rozdíly plynoucími z povahy věci, nýbrž je třeba klást důraz na zajištění poměrnosti v úpravě organizace voleb podle čl. 20 Ústavy České republiky.
6. Členění volebního území na různě velké volební kraje podle § 26 věty druhé zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů není samo o sobě neústavní. Tím je až skutečnost, že spolu s jinými prvky volebního systému porušuje princip rovnosti hlasů voličů a rovnosti šancí kandidujících politických stran jako nositelů práva na poměrné zastoupení.
7. Z ústavního pořádku neplyne požadavek organizace voleb v jednom celostátním obvodu ani požadavek určité velikosti volebních jednotek, bude-li se volené území členit na více volebních krajů. Základní omezení zákonodárce pro „organizaci voleb“ (čl. 20 Ústavy České republiky) plyne nepřímo z čl. 18 odst. 1 Ústavy České republiky (zásady poměrného zastoupení) a čl. 21 odst. 3 (rovnost volebního práva) a čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (rovný přístup k voleným funkcím). Výpočet celostátního volebního výsledku podle zásad poměrného zastoupení proto nutně nevyžaduje existenci celostátních kandidátních listin, neboť je možný i na základě výsledku hlasování pro kandidátní listiny na úrovni volebních krajů.
8. Politický systém České republiky je podle čl. 5 Ústavy České republiky ve spojení s čl. 22 Listiny základních práv a svobod založen na volné (svobodné) soutěži politických stran. Ústavní pořádek tak předpokládá zprostředkování názoru voličů nejen svobodnou volbou svých zástupců (čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod in fine), nýbrž i formou výběru mezi programy a kandidáty politických stran. Z hlediska platného ústavního stavu jsou nositelem práva na poměrné zastoupení de lege lata kandidující politické strany, popř. jejich koalice (spolu s kandidáty na jejich kandidátních listinách). Na rozdíl od voleb podle zásad většinového systému do Senátu vzniká Poslanecká sněmovna jako reprezentace kandidujících politických stran, popř. jejich koalic. Voliči ve volební jednotce tak nemají rozhodovat o společném reprezentantovi celého volebního kraje, nýbrž o reprezentantech určité názorové skupiny (politické strany) v měřítku celého státu. Jejich prostřednictvím se mohou voliči názorově jednak „rozestoupit do stran„, jednak se sjednotit v názoru na potřebu zastoupení a prosazení určitého volebního programu v činnosti Poslanecké sněmovny v nastávajícím volebním období (čl. 21 odst. 2 Listiny základních práv a svobod – volby jako periodická kontrola).
9. Pojem volné či svobodné soutěže nevylučuje hledání spojenců pro dosažení určitého cíle. Zatímco jsou politické strany chápány jako trvalá uskupení nejen pro volby, které se mají podle čl. 21 odst. 2 Listiny základních práv a svobod pravidelně opakovat, je naopak možné jejich volební spojenectví, a v dalších volbách již kandidovat společně nemusí. Jakkoli by bylo průhlednější i z hlediska volné (svobodné) soutěže podle čl. 5 Ústavy České republiky a čl. 22 Listiny základních práv a svobod, kdyby se jí účastnily politické strany se svými volebními programy a kandidáty samy za sebe, nelze to považovat za jediné ústavně konformní uspořádání. Jde tak o tu část právní úpravy voleb a volebního práva podle čl. 20 Ústavy České republiky, která upravena být může, ale nemusí.
10. Chce-li zákonodárce úpravou kandidování volebních koalic umožnit, aby se do Poslanecké sněmovny dostaly i volební strany, které nedosáhnout pěti procent platně odevzdaných hlasů, tak to musí zřetelně vyjádřit a umožnit to prokázat i za cenu značné komplikace a srozumitelnosti hlasování. Platná právní úprava postupu koalic do skrutinia podle § 49 odst. 1 písm. b) až d) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 204/2000 Sb., je jako celek nepřiměřená (neproporcionální), nedůsledná, diskriminující a umožňující propadnutí ústavně relevantního počtu odevzdaných hlasů voličů v rozporu s čl. 2 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
11. Účelem voleb do Poslanecké sněmovny není pouze státem organizované závazné zjištění názorů voličů ochotných vyjádřit své preference vůči politickým stranám a kandidátům na jejich kandidátních listinách. Volby plní řadu ústavně předpokládaných funkcí v politickém systému. Jednou ze základních (nutnou, nezbytnou) funkcí voleb je ustavení Poslanecké sněmovny jako komory Parlamentu schopné plnit v průběhu volebního období všechny jí ústavním pořádkem a zákony svěřené úkoly v mezích jejích kompetencí. Současně se však tímto způsobem vytvářejí předpoklady reálné procedurální ochrany práv menšiny při politickém rozhodování, jak to předpokládá čl. 6 Ústavy České republiky.
12. Nežádoucím projevem zákonodárství ve vlastní věci (podle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/17) je situace, kdy většina v zákonodárném sboru, které hrozí volební porážka, pozmění právní úpravu ve svůj prospěch. Zasáhne-li zákonodárce do volebního zákona z důvodu nutnosti reakce na vykonatelný nález Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, nelze to proto považovat za neústavní projev libovůle zákonodárce, drží-li se v mezích výkladu provedeného ve vykonatelném nálezu Ústavního soudu.
(podle nálezu Ústavního soudu spisové značky Pl.ÚS 44/17, ze dne 2. 2. 2021)
ÚS: Odpovědnost za výrok prezidenta republiky
Výrok prezidenta republiky pronesený v televizním diskuzním pořadu, má–li souvislost s činností prezidenta, spadá pod výkon funkce prezidenta republiky podle čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky a představuje úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Poruší-li prezident svým výrokem, který je úředním postupem, práva jiného, odpovídá za újmu způsobenou tímto výrokem stát podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Naopak, nemá–li výrok souvislost s činností prezidenta a nepředstavuje tak výkon funkce prezidenta ani jeho úřední postup, nebrání čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ani čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky tomu, aby za svůj výrok nesl právní odpovědnost sám prezident jako soukromá osoba podle obecných soukromoprávních předpisů. Při hodnocení, zda výrok pronesený prezidentem takovou souvislost má, je třeba posuzovat časové kritérium (zda byl výrok pronesen ve funkčním období prezidenta), kritérium fóra (za jakých okolností a kde byl výrok pronesen) a kritérium obsahu výroku. Nezohlední-li obecné soudy, že výrok neměl souvislost s činností prezidenta, a rozhodnou o povinnosti státu odčinit újmu na osobnostních právech jiného způsobenou výrokem, za který prezident odpovídá sám jako soukromá osoba, poruší právo státu na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť státu ukládají učinit něco, co mu zákon neukládá, tj. odčinit újmu za jednání, za něž stát neodpovídá.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 3076/20, ze dne 2. 2. 2021)
ÚS: Rozhodnutí o nákladech řízení po zastavení výkonu rozhodnutí
Je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pokud nebyly přiznány náklady řízení po zastavení výkonu rozhodnutí stěžovatelům, kteří o výkon rozhodnutí požádali na základě existujícího právního titulu a zastavení řízení navrhli pouze proto, že dluh úspěšně vymohli bez přispění povinného jiným legitimním způsobem.
(podle nálezu Ústavního soudu spisové značky I.ÚS 3540/18, ze dne 31. 8. 2020)