ÚS: Odběr a uchovávání vzorků DNA

 

Součástí posouzení ústavnosti předvolání k odběru biologických vzorků DNA podle § 65 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o Policii„), jsou i podmínky odběru samotného, nikoliv ale podmínky uchovávání získaných vzorků a jejich následného zpracování za účelem identifikace osoby žalobce, včetně jejich likvidace podle odst. 5 téhož ustanovení, jež nejsou v bezprostředním příčinném vztahu k neuposlechnutí výzvy policejního orgánu, dostavit se k odběru.

Postup policie, vystupuje-li jako správní orgán (a nikoliv jako orgán činný v trestním řízení), může být přezkoumán ve správním soudnictví co do zákonem stanovených náležitostí a odůvodnění potřeby předvolání k provedení identifikačních úkonů v konkrétní věci z hlediska proporcionality potenciálního zásahu do práv předvolané osoby na její nedotknutelnost a na informační sebeurčení, zaručených čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Samotný odběr biologických vzorků prováděný neinvazivní formou, jakkoliv je jeho strpění přiměřeně vynutitelné, v obecné rovině obstojí v testu proporcionality, neboť nezasahuje do tělesné integrity a neohrožuje zdraví ani důstojnost dotčené osoby, nakolik je odůvodněn legitimním zájmem na ochraně společnosti před pácháním trestných činů, ospravedlněným rovněž čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a není v rozporu se zásadou nemo tenetur se ipsum accussare, jež neposkytuje absolutní ochranu proti takovému zásahu.

Hypotéza § 65 odst. 1 písm. a) zákona o Policii – vymezení okruhu osob obviněných nebo podezřelých ze spáchání úmyslného trestného činu, které je podle argumentace odůvodnění návrhu nedostatečně diferencované, neboť není korigované s ohledem na závažnost jednotlivých trestných činů, se v zásadě míjí s vlastním petitorním požadavkem navrhovatele na zrušení dispozice tohoto ustanovení – vymezení pravomoci oprávnění policie odebírat biologické vzorky DNA, jímž je však Ústavní soud vázán. Intenzita neúplnosti této personální působnosti ale nevylučuje určitost stanovení normativního obsahu daného ustanovení pomocí obvyklých interpretačních postupů. Napadená úprava vyhovuje minimálním požadavkům na zákonný podklad pro zásah do práva na ochranu soukromého života.

Napadená, dosti stručná právní úprava sice nemůže zcela eliminovat nadužívání oprávnění policií, brojí-li však návrh na zrušení § 65 odst. 1 zákona o Policii fakticky pouze proti rozsahu použití písm. a) tohoto ustanovení, nejde o nejvhodnější „podvozek„ k zákroku Ústavního soudu. V samotném fyzickém odebírání biologických vzorků nelze spatřovat porušení základního práva na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 ani zásah do práva na soukromí podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, stejně jako není protiústavní neúplnost, resp. nedostatečnost či přílišná obecnost právní úpravy.

Přestože unijní, resp. mezinárodně smluvní úprava spolupráce při využívání identifikační genetiky v kriminalistické nebo policejní praxi má rámcovou, nikoliv harmonizační či unifikační povahu a konečné stanovení pravidel pro vlastní odběr vzorků, jejich uchovávání, zpracování nebo likvidaci je věcí vnitrostátního normotvůrce, požadavek vzájemného přístupu k databázím smluvních stran při automatizovaném srovnávání profilů DNA, účinné a rychlé výměny a sdílení informací pro účely vedení efektivního vyšetřování trestné činnosti nebo provádění operativně pátrací činnosti svými nároky na parametrickou srovnatelnost (kompatibilitu) těchto údajů neponechává zaznamenáníhodný prostor pro národní specifika toho kterého státu. Případný zásah do platné právní úpravy by se proto dotkl i mezinárodních závazků České republiky a jejich recipročního plnění a musel by být zdůvodnitelný i z tohoto hlediska.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky Pl.ÚS 7/18, ze dne 22. 3. 2022)

 

 

ÚS: Ochrana v případě závažných nenávistných projevů

 

1. Bylo–li napadeným rozhodnutím pravomocně rozhodnuto o právech či povinnostech stěžovatele, který nebyl účastníkem příslušného řízení, a ústavní stížnost představuje jediný prostředek, kterým se stěžovatel může dovolat svého práva, může ve vztahu k němu být ústavní stížnost projednána jako stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci.

2. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je právo na účinné vyšetřování spojeno i s právem na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy, pokud jde o zvlášť závažné zásahy do osobní integrity poškozeného. Trestní postih, včetně postihu závažných nenávistných projevů či výzev k násilí, má sloužit jako krajní prostředek (ultima ratio) regulace společenských vztahů; na druhou stranu však závažné útoky na osobní integritu vyžadují – aby bylo možno hovořit o účinné ochraně – i ochranu prostřednictvím prostředků trestního práva.

3. Považuje-li Ústavní soud za nutné, aby u závažných nenávistných projevů byly lidská důstojnost a soukromý život poškozených chráněny i prostředky trestního práva, není rozhodné, je-li neposkytnutí takové ochrany důsledkem rozhodnutí státního zástupce či soudu.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 3006/21, ze dne 22. 3. 2022)

 

 

ÚS: Právo cizince na právní pomoc a tlumočníka v trestním řízení

 

Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že cizinec, jenž neovládá český jazyk a byl soudu předveden ze zadržení, představuje zranitelnou osobu ve smyslu judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a je povinností soudu jej řádně poučit o významu a důsledcích vzdání se práva odporu proti trestnímu příkazu a také o tom, že má před takovým vyjádřením právo poradit se s obhájcem, který, nezvolí-li si ho sám, mu musí být z moci úřední ustanoven. Toto poučení musí být obviněnému cizinci, jenž neovládá český jazyk a byl soudu předveden ze zadržení, tlumočeno do jazyka, jemuž rozumí; to platí i tehdy, pokud takový obviněný dříve v řízení prohlásil, že česky rozumí a tlumočení nežádá, avšak soud při jednání zjistil, že obviněný ve skutečnosti český jazyk neovládá. Nerespektování uvedeného postupu představuje porušení základních práv obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na tlumočníka podle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a na obhajobu v trestním řízení podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 3277/21, ze dne 15. 3. 2022)