Ustanovení zákona o Policii České republiky, upravující odběr a uchování vzorků DNA, zůstávají beze změny
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) zamítlo návrh Městského soudu v Praze na zrušení § 65 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech „a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení„. V části navrhující zrušení § 65 odst. 5 stejného zákona byl návrh odmítnut pro neoprávněnost navrhovatele.
Městský soud v Praze (dále jen navrhovatel) projednává žalobu proti nezákonnému zásahu Policie České republiky, který má spočívat v předvolání žalobce podle § 59 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, k provedení identifikačních úkonů (zjištění tělesných znaků a odebrání daktyloskopických a biologických vzorků žalobce) postupem podle § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o policii). Navrhovatel předběžným opatřením vydaným v tomto řízení uložil policii zdržet se do dne nabytí právní moci rozhodnutí o samotné žalobě snímání daktyloskopických otisků žalobce, zjišťování jeho tělesných znaků, provádění měření těla, pořizování obrazových, zvukových a obdobných záznamů a odebírání biologických vzorků umožňujících získání informací o genetickém vybavení pro účely budoucí identifikace. Žalobci tak dosud biologické vzorky odebrány nebyly. Podle názoru žalobce není odebrání biologických vzorků přiměřené, neboť je stíhán pro málo závažný skutek, který nadto nijak nesouvisí s trestnou činností, již lze odhalovat pomocí ztotožnění pachatele za pomoci jeho profilu deoxyribonukleové kyseliny (dále jen DNA). Nadto žalobce poukazuje na skutečnost, že dosud nebyl odsouzen. Zákonná úprava odebírání a především uchovávání biologických vzorků je podle jeho názoru nedostatečná, neboť není přesně stanoveno, po jaké době mají být vzorky zničeny.
Navrhovatel navrhl zrušit napadená ustanovení pro rozpor s ústavním pořádkem, neboť policii je umožněno odebírat vzorky biologického materiálu mimo jiné kterékoliv osobě, která byla obviněna nebo jíž bylo ve zkráceném trestním řízení sděleno podezření ze spáchání úmyslného trestného činu. Uvádí, že pokud jde o dobu uchovávání takových vzorků, obsahuje § 65 zákona o policii pouze velice vágní pátý odstavec, dle nějž policie uchovávané osobní údaje zjednodušeně řečeno zlikviduje, jakmile je nepotřebuje k plnění svých úkolů. Navrhovatel vyslovuje přesvědčení, že relevantní právní úprava neodpovídá přísným požadavkům, které na ni klade judikatura Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod týkající se zásahů do soukromí a shromažďování osobních údajů.
Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů k podání návrhu. Ve věci projednávané navrhovatelem, která slouží jako podklad pro stávající návrh, je předmětem posouzení toliko ústavnost samotného odběru biologických vzorků a předvolání k němu podle § 65 odst. 1 zákona o policii. Předmětem posouzení v rámci této incidenční kontroly naopak není ústavnost podmínek pro likvidaci osobních údajů odběrem získaných, tj. nastavení těchto podmínek v § 65 odst. 5 téhož zákona, neboť k likvidaci těchto údajů může dojít teprve následně, až po odběru a následném zpracování vzorku, tedy nikoliv zároveň s odběrem samotným, resp. s předvoláním k němu. Napadený § 65 odst. 5 zákona o policii tedy není ustanovením zákona, „jehož má být při řešení věci použito„ ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, jinými slovy navrhovatel není aktivně legitimovaným k podání návrhu na zrušení tohoto ustanovení a Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh v této části odmítnout.
Ústavní soud mohl tedy věcně přezkoumat pouze návrh na zrušení § 65 odst. 1 zákona o policii, ve slovech „a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení“ a dospěl přitom k závěru, že návrh není důvodný.
Ústavní soud konstatuje, že postup policie, vystupuje-li jako správní orgán (a nikoliv jako orgán činný v trestním řízení), může být přezkoumán ve správním soudnictví co do zákonem stanovených náležitostí a odůvodnění potřeby předvolání k provedení identifikačních úkonů v konkrétní věci z hlediska proporcionality potenciálního zásahu do práv předvolané osoby na její nedotknutelnost a na informační sebeurčení, zaručených čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Samotný odběr biologických vzorků prováděný neinvazivní formou, jakkoliv je jeho strpění přiměřeně vynutitelné, podle Ústavního soudu v obecné rovině obstojí v testu proporcionality, neboť nezasahuje do tělesné integrity a neohrožuje zdraví ani důstojnost dotčené osoby, nakolik je odůvodněn legitimním zájmem na ochraně společnosti před pácháním trestných činů, ospravedlněným rovněž čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a není v rozporu se zásadou nemo tenetur se ipsum accussare (tedy „nikdo není povinen sám sebe obviňovat„), jež neposkytuje absolutní ochranu proti takovému zásahu.
I když lze chápat snahu o využití identifikační genetiky vycházející z odběru biologických vzorků zejména v kriminalistické nebo policejní praxi, je třeba přistupovat k této problematice obezřetně a s maximálním respektem k ústavně zaručeným základním právům jednotlivce. Ústavní soud přitom nezastírá, že nemůže v jednotlivých případech docházet ke zneužívání, popř. nadužívání, těchto oprávnění policií. Z tohoto pohledu se dosti stručná právní úprava obsažená v zákoně o policii, která je pouze doplněna (neveřejnými) interními pokyny policejního prezidenta, nejeví ideální. Ústavní soud však v žádném případě nehodlá zasahovat do oblasti vyhrazené moci zákonodárné.
Ústavní soud dodává, že brojí-li však návrh na zrušení § 65 odst. 1 zákona o policii fakticky pouze proti rozsahu použití písm. a) tohoto ustanovení, nejde o nejpříhodnější případ (tedy tzv. „podvozek“) k zákroku Ústavního soudu. V samotném fyzickém odebírání biologických vzorků nelze spatřovat porušení základního práva na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 ani zásah do práva na soukromí podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, stejně jako není protiústavní neúplnost, resp. nedostatečnost či přílišná obecnost právní úpravy.
Přestože unijní, resp. mezinárodně smluvní úprava spolupráce při využívání identifikační genetiky v kriminalistické nebo policejní praxi má rámcovou, nikoliv harmonizační
či unifikační povahu, a konečné stanovení pravidel pro vlastní odběr vzorků, jejich uchovávání, zpracování nebo likvidaci je věcí vnitrostátního normotvůrce, požadavek vzájemného přístupu k databázím smluvních stran při automatizovaném srovnávání profilů DNA, účinné a rychlé výměny a sdílení informací pro účely vedení efektivního vyšetřování trestné činnosti nebo provádění operativně pátrací činnosti svými nároky na parametrickou srovnatelnost (kompatibilitu) těchto údajů neponechává zaznamenáníhodný prostor pro národní specifika toho kterého státu. Případný zásah do platné právní úpravy by se proto dotkl i mezinárodních závazků České republiky a jejich recipročního plnění a musel by být zdůvodnitelný i z tohoto hlediska.
Odlišné stanovisko k nálezu uplatili soudci Josef Fiala, Jan Filip, Vladimír Sládeček, Radovan Suchánek, Pavel Šámal a Vojtěch Šimíček.
Text nálezu 38 stránkového zamítavého nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 22.03. 2022 spisové značky Pl. ÚS 7/18 včetně disentů je dostupný z níže uvedeného linku: