ÚS: Ústavnost § 23a odst. (3) věta poslední zákona o EIA

 

Ustanovení § 23a odst. (3) zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí, dále jen „zákon o EIA“), ve znění zákona č. 413/2021 Sb., podle něhož musí být závazné stanovisko k vlivům prioritního dopravního záměru na životní prostředí platné v době vydání rozhodnutí v navazujících řízeních v prvním stupni, nezasahuje do samotného jádra ústavně zaručeného práva na příznivé životní prostředí, sleduje legitimní cíle a představuje racionální prostředek k jejich dosažení.

Případné neracionální důsledky (hypotetické riziko akceptace neaktuálního stanoviska v navazujících řízeních) vedoucí až k porušení čl. 35 odst. 1 Listiny nelze bez dalšího presumovat pouze na základě znění napadeného ustanovení. Zrušení napadené právní úpravy by automaticky znemožnilo naplnit účel celého § 23a (ve vztahu k některým stavbám, resp. řízením), ačkoli není postaveno na jisto, že by v každém jednotlivém řízení mohl zájem na ochraně čl. 35 odst. 1 Listiny převážit nad ochranou sledovaných legitimních cílů.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky Pl.ÚS 7/23, ze dne 20. 12. 2023)

 

 

ÚS: Nesprávné posouzení včasnosti podání opravného prostředku

 

Počátek běhu lhůty pro podání instanční stížnosti v trestních věcech při rozhodování o osobní svobodě (zejména o vazbě, podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přeměně alternativních trestů v nepodmíněný trest odnětí svobody a rozhodnutí o výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody) nebo meritu věci (zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení) je třeba odvíjet až od doručení písemného vyhotovení soudního rozhodnutí. Porušením práva na přístup k soudu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je požadavek, aby instanční stížnost byla podána již v době, kdy stěžovateli nejsou známy důvody, pro něž byl v předchozím řízení neúspěšný a které zjistí teprve z písemného vyhotovení rozhodnutí.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 402/23, ze dne 6. 12. 2023)

 

 

ÚS: Přehodnocení důkazů odvolacím soudem

 

Přehodnotí-li odvolací soud důkazy provedené nalézacím soudem a vyvodí z nich odlišné závěry, aniž je sám zároveň zopakuje, postupuje v rozporu s § 213 odst. 2 občanského soudního řádu, a v důsledku toho též s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 205/23, ze dne 13. 12. 2023)

 

 

ÚS: Institut tzv. školského logopeda

 

1. Jsou-li osobami, které nemají patřičné kvalifikační předpoklady, prováděny úkony, jejichž povaha je ryze zdravotní péčí (diagnostika, léčba) a vyžaduje vysoké nároky na jejich kvalifikaci a na jejich výkon, je taková praxe nejen v rozporu s podústavní právní úpravou, ale může zasahovat rovněž do základních lidských práv. Neodborná a nekvalitní péče totiž může mít dopad na zdraví osob, které se této péči podrobí, a představuje tak negativní zásah do jejich tělesné integrity. Napadená zákonná ustanovení však nezavádějí ani nelegimitizují praxi, spočívající v poskytování nelékařských zdravotnických služeb v oblasti logopedie i jinými osobami než k tomu odborně způsobilými klinickými logopedy.

2. Dochází-li při výkonu praxe školských logopedů k překračování jejich kompetencí a vykonávají-li i činnost, jež přísluší pouze klinickým logopedům, je z hlediska ústavnosti napadených zákonných ustanovení podstatné, že stát disponuje a disponovat musí prostředky, jak je eliminovat. Prostředky, které by měl v takovém případě stát k dispozici v podobě odpovídajícího právního postihu, vyplývají ze soukromoprávní i veřejnoprávní úpravy a v případech závažnějších porušení lze uvažovat dokonce o odpovědnosti trestněprávní, byť v tomto případě se jedná o prostředek ultima ratio.

3. Ústavní soud odmítá paternalistické pojetí státu a předpokládá racionalitu lidského jednání. Nemůže proto dospět k závěru o protiústavnosti napadené zákonné úpravy jen proto, že u některých jedinců může vzbudit mylné zdání ohledně osoby poskytovatele příslušné služby. Tato zákonná úprava totiž není zavádějící, či dokonce matoucí v tom směru, že by u průměrně orientovaného a zodpovědného jedince mohla vést k omylu, který by se mohl následně negativně projevit na zdraví jeho dítěte.

4. Není úkolem Ústavního soudu, aby hodnotil, popřípadě dokonce zakazoval možnost jedinců rozhodovat se pro některé řešení, které sami považují za vhodnější či správné. Podstatné je, aby při tomto rozhodování disponovali odpovídajícími informacemi, resp. aby nebyli vystavováni nežádoucímu nátlaku a cíleným dezinformacím. Tyto případy jsou však v podmínkách právního státu řešitelné nikoliv paušálními zákazy některých postupů, nýbrž dovozováním individuální civilněprávní (a v některých případech dokonce veřejnoprávní) odpovědnosti tehdy, jde-li o excesivní jednání, úmysl klamat zájemce o tyto alternativní služby, uvádění nepravdivých informací apod.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky Pl.ÚS 38/23, ze dne 6. 12. 2023)