ÚS: Daňový balíček 2020 (zvyšování příjmů veřejných rozpočtů)

 

Novela zákona nemá samostatnou existenci, neboť její obsah se stává součástí textu novelizovaného zákona. Napadnout lze proto v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy zásadně pouze zákon novelizovaný; výjimku představují případy, kdy je namítána otázka legislativní pravomoci, kompetence nebo procedury přijetí novelizujícího zákona.

Formální vady v legislativním procesu nemohou bez dalšího vést k derogaci právního předpisu. Ústavní soud k derogaci zákona z důvodu vad v procesu jeho přijetí přistupuje tehdy, došlo-li v legislativním procesu přímo k porušení ústavního pořádku nebo k porušení některého z ustanovení tzv. podústavního práva (například jednacího řádu Poslanecké sněmovny) v případě, že porušení nabývá ústavněprávní dimenze. Ústavněprávní relevanci má zejména ochrana principu volné soutěže politických stran (čl. 5 Ústavy), resp. politických sil (čl. 22 Listiny) a ochrana menšin, typicky parlamentní opozice (čl. 6 Ústavy).

 

Neshledá–li Ústavní soud důvod pro zrušení napadeného právního předpisu z důvodu procedury jeho přijetí, nemůže ze stejného důvodu rušit pouze vybraná ustanovení téhož předpisu. Případná ústavní vada zákonodárného procesu se týká vždy zákona jako celku, a nemůže být vztažena jen k některým jeho částem.

K daním, rovnosti a retroaktivitě:

Ústavní soud není oprávněn v daňových otázkách hledat věcně správné, žádoucí či optimální řešení, nejen z pohledu samotné výše daně (sazby daně), tj. obecně daňové zátěže, ale též např. konstrukce daňového základu, formulace daňových úlev, způsobu určení daňové uznatelnosti konkrétního nákladu apod.

Není-li rozlišení mezi daňovou uznatelností rezerv v pojišťovnictví a v jiných oblastech podnikání založeno na jakémkoli podezřelém kritériu rozlišování vymezeném v čl. 3 odst. 1 Listiny, popř. kritérium obdobném („jiné postavení„), nemůže jej Ústavní soud zkoumat přísně kritériem přiměřenosti, nýbrž zdrženlivě optikou vyloučení libovůle při rozlišení subjektů a práv. Specifika podnikání v pojišťovnictví včetně tvorby rezerv, je sama o sobě dostatečným důvodem pro to, aby právní úprava určování daňového základu (tj. právní úprava daňové uznatelnosti rezerv v pojišťovnictví) byla pro daný segment podnikání upravena právě specifickými pravidly, např. odkazem na předpisy týkající se tvorby nutných solventnostních rezerv v pojišťovnictví.

Kombinace různých právních řádů, resp. různých pravidel zdaňování může vést k celé řadě odlišností, které může český právní řád či mezinárodní smlouvy v určité míře zmírňovat, resp. prostředí harmonizovat, odlišné dopady však nelze z povahy věci vyloučit, neboť jsou dány odlišností posuzovaných situací.

V případě změny právní úpravy v oblasti daňové je nutno střet nové a staré právní úpravy, tedy posouzení tvrzené zklamané důvěry v právo, posoudit stejnými kritérii, které používá Ústavní soud pro přezkum právní úpravy zdaňování samotného, tj. optikou vyloučení extrémní disproporcionality (rdousícího účinku) nové právní úpravy, nikoli testem proporcionality v podobě zkoumání vhodnosti, potřebnosti a přiměřenosti jako příkazu k optimalizaci. Ústavní soud totiž musí i v případě posuzování námitky „zklamané důvěry v právo“ v důsledku změny daňových předpisů zároveň dostát požadavkům zdrženlivosti při posuzování daňové politiky státu obecně, a tedy vyloučit její hodnocení z hlediska věcné správnosti, potřebnosti, efektivity, či volby nejlepšího možného řešení. Též v souvislosti s otázkou intertemporality platí, že úkolem Ústavního soudu je při přezkumu daňových zákonů (a jejich změn) pouze eliminovat excesy zákonodárce v podobě rdousícího (konfiskačního) dopadu právní úpravy (tedy její extrémní disproporcionality) a její případné diskriminační povahy. Zdrženlivá přísnost přezkumu, která se týká posouzení ústavnosti právní úpravy jako takové, musí být aplikována též při posuzování ústavnosti změny právní úpravy, tedy při hodnocení přípustnosti nepravé retroaktivity, resp. tvrzené zklamané důvěry v právo plynoucí z odlišnosti staré a nové právní úpravy. V opačném případě by Ústavní soud při jakékoli změně právní úpravy v oblasti daní mohl optikou zkoumání vhodnosti, potřebnosti či přiměřenosti změny právní úpravy určovat jedinou možnou, resp. optimální daňovou politiku státu, což mu nepřísluší.

Nelze mechanicky vycházet z toho, že nebyla-li v minulosti určitá část rezerv daňově relevantních, je automaticky pro futuro vyloučeno, aby se ode dne účinnosti zákona daňově relevantní stala. Jde o retrospektivu (nepravou retroaktivitu) daňového práva, která je obecně přípustná.

Výrazné skokové (ovšem dočasné) zvýšení daňové zátěže u některých pojišťoven ještě nemusí samo o sobě představovat protiústavní rdousící účinek daně, nejde-li o trvalou modifikaci daně z příjmu, ale specifickou dvouletou úpravu zakotvující fakticky zdanění části rezerv pojišťoven. Je-li ve vztahu k celkové výši rezerv každé z pojišťoven zdaněna vždy jen jejich část převyšující rezervy „nezbytné“ či „minimální“ z pohledu pravidel Solventnost II., nepředstavuje míra zdanění vztažena k celkovým rezervám (resp. obecně majetku) pojišťoven konfiskační účinek, resp. není způsobilá likvidovat majetkovou základnu, která je zdaňována. Z hlediska možného rizika pro způsobilost pojišťovny plnit své závazky, jsou relevantní rezervy dle Solventnosti II., které slouží právě k zajištění solventnosti pojišťovny, přičemž tyto rezervy nijak daňově dotčeny nejsou.

Při abstraktním přezkumu není možné objektivně prokázat nebo hypoteticky vymodelovat všechny myslitelné situace, které napadená ustanovení v individuálním případě mohou vyvolat. Je nutno rozlišit rdousící povahu obecné a trvalé právní úpravy jako takové, kterou z povahy věci není možno „donekonečna“ zmírňovat využitím individualizovaných nástrojů poskytovaných daňovým řádem, na straně jedné, a možný nárazový jednorázový účinek „skokového“ odvodu daně, na straně druhé, který naopak zmírnit individualizovanými nástroji (posečkání, výjimky z povinnosti platit zálohy na daň, prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání) v principu lze.

K loteriím:

Odlišnost jednotlivých typů hazardních her umožňuje zákonodárci stanovit odlišnou koncepci zdanění. Jako důvod odlišné právní úpravy lze akceptovat administrativní jednoduchost spojenou s uplatněním srážkové daně.

Samotná výše daňové sazby 35 % daně z hazardních her není způsobilá dosáhnout konfiskačních či likvidačních účinků ve vztahu k provozovatelům hazardních her.

Tvrzenou protiústavnost zvýšení daní nelze zakládat na argumentu vstupu na trh „za určité daňové situace„, neboť v takovém případě by prakticky jakékoli zvýšení daní nebylo možné, neboť se může v čase měnit, a to i zvyšovat.

Z hlediska ústavního přezkumu bude podstatná až případná extrémní disproporcionalita výsledného daňového zatížení, nikoli procentní vyjádření samotného růstu (navýšení) daňové sazby, které bez dalšího o rdousícím (extrémně disproporčním) účinku daně ještě nevypovídá.

Pokud provozováním určitého druhu hazardních her dosahují provozovatelé těchto her příjmů výrazně jednodušeji, než je tomu u jiných druhů hazardních her, je možné tuto skutečnost zohlednit též při stanovení daňové sazby tak, aby byl dosažen srovnatelný ochranný a regulační efekt daňového zatížení.

Zakotvení vyšší daňové sazby, byť pro méně rizikovou hazardní hru, je zdůvodnitelné, pokud stát při stanovení daňové sazby zohledňoval též jiné relevantní faktory, které mohou přispět ke splnění účelu zdanění.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky Pl.ÚS 87/20, ze dne 18. 5. 2021)

 

 

ÚS: Doručení písemnosti správcem daně e-mailovou zprávou

 

Spojuje–li právní úprava řízení o vrácení daně z přidané hodnoty osobě registrované k dani v jiném členském státě Evropské unie účinky úkonů správce daně spočívajících v doručení oznámení, výzvy a rozhodnutí ve věci vrácení daně osobě registrované k dani v jiném členském státě e–mailem s okamžikem jejich odeslání, porušuje právo účastníků daňového řízení na řádně vedené daňové řízení a tzv. jinou právní ochranu v jeho rámci (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) v části týkající se doručení rozhodnutí, proti nimž jsou přípustné opravné prostředky, a v konečném důsledku princip respektování autonomní sféry jednotlivce (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a zákaz libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), neboť uvedené právní účinky jsou spojeny se skutečností odeslání rozhodnutí, a proto se nemusí rozhodnutí do sféry účastníka řízení (adresáta) bez jeho vlastní viny dostat vůbec, anebo se do ní dostane s časovým odstupem, protože veřejnou datovou síť nelze považovat za zcela spolehlivou.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky Pl.ÚS 23/20, ze dne 18. 5. 2021)

 

 

ÚS: Tzv. „ztráta šance„; předložení věci velkému senátu NS

 

Nedostál-li jinak k rozhodnutí příslušný senát Nejvyššího soudu své povinnosti postupovat podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), když ve věci rozhodl sám, aniž s odůvodněním svého odlišného názoru věc předložil k rozhodnutí velkému senátu, porušil ústavně zaručené základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť nerespektoval právně–státní princip, podle kterého může veřejná moc jednat, jen když jí to zákon umožňuje (obecný zákaz svévole) a jen v případech, v mezích a způsobem, který zákon stanoví (zákaz libovůle), jak to vyžadují čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 3416/20, ze dne 25. 5. 2021)

 

 

ÚS: Lhůta pro podání stížnosti proti vzetí do vazby

 

Běh lhůty pro podání stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby se odvozuje od doručení písemného vyhotovení usnesení. Bez ohledu na skutečnost, že při ústním vyhlášení usnesení se vedle jeho výroku sděluje i podstatná část odůvodnění, je již z důvodu závažnosti zásahu do osobní svobody zaručené v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod nutno zajistit dotčené osobě možnost seznámit se s písemným odůvodněním rozhodnutí o vzetí do vazby, porozumět argumentaci soudu a zvážit možnost obrany proti takovému zásahu; rozhodnutím před uplynutím takto chápané zákonné lhůty k podání stížnosti proto dojde k porušení ústavně zaručených práv na přístup k soudu a na obhajobu podle čl. 36 odst. 1 a 4 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 584/21, ze dne 25. 5. 2021)