ÚS: Konkretizace pojmu množství větší než malé
I. Pojmy, které právo používá, by nepochybně měly být z hlediska právní jistoty jasné a jednoznačně formulované, současně však musí být dostatečně abstraktní, aby byly schopné zachytit co nejširší okruh možných eventualit, které se v životě vyskytují nebo se v budoucnu mohou vyskytnout. Užívání neurčitých pojmů je v právu nezbytné a zákonodárce využívá této možnosti i v trestním právu poměrně často, a to jak při vymezení základní skutkové podstaty trestného činu, tak při popisu okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (okolnosti zvlášť přitěžující). Je tomu tak zejména z důvodu, aby bylo možné reagovat na dynamicky se měnící podmínky a variabilitu životních situací, přičemž ani trestní právo není v tomto ohledu žádnou výjimkou.
Proto Ústavní soud považuje užití neurčitých právních pojmů zejména v případech, kdy je úmyslem zákonodárce omezit rozsah kriminalizace určitého jednání (konání nebo opomenutí), resp. stanovit dolní kvantitativní hranici trestnosti (např. množství větší než malé v § 284 odst. 1 nebo v § 285 odst. 1, 2 trestního zákoníku), za ústavně konformní. Úlohou obecných soudů (zejména Nejvyššího soudu) je náležitě interpretovat tyto neurčité právní pojmy, a rozptýlit tak případné přetrvávající pochybnosti při jejich výkladu.
II. Ústavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy je založeno na následujících zásadách: nařízení vlády musí být vydáno oprávněným orgánem, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu a musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard, musí být tedy otevřen prostor pro sféru nařízení. Nařízení vlády tedy, podobně jako jiný podzákonný předpis, může toliko podrobněji konkretizovat problematiku upravenou v základních rysech již samotným zákonem [srov. např. nález ze dne 14. 2. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 (N 30/21 SbNU 261; 96/2001 Sb.), nález ze dne 16. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 5/01 (N 149/24 SbNU 79; 410/2001 Sb.) aj.].
Ustanovení čl. 39 Listiny základních práv a svobod zakotvuje princip nullum crimen sine lege, který je dále rozvíjen tak, aby zákon (lex) zároveň splňoval zásady, podle kterých musí být pramenem práva pouze zákon (scripta – zákaz obyčejového práva), je zakázána analogie v neprospěch pachatele (stricta), je zakázána retroaktivita (praevia) a přikázána náležitá určitost trestněprávních norem (certa). U zákonného pojmu „množství větší než malé“ rostlin a hub obsahujících omamnou a psychotropní látku, zmocňuje-li zákon v § 289 odst. 3 trestního zákoníku vládu k vydání nařízení vlády, požadavek na zákonný pramen práva (skripta) a určitosti zákona (certa) splněn není, neboť až vláda nařízením č. 455/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, které rostliny nebo houby se považují za rostliny a houby obsahující omamnou nebo psychotropní látku a jaké je jejich množství větší než malé ve smyslu trestního zákoníku, určila toto množství. Přitom vláda zde přímo doplňuje § 285 odst. 1, 2 trestního zákoníku, a to při naplnění obsahu tak důležitého pojmu, který je rozhodující pro určení spodní hranice trestní odpovědnosti u základních skutkových podstat trestného činu nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. V důsledku toho byl porušen zákaz zasahovat do věcí vyhrazených zákonu, vyplývající z ústavního vymezení odvozené normotvorby exekutivy. Ústavní soud přitom v minulosti již vyložil, že nelze připustit, aby se sféra ochrany základních práv a svobod dostala pod pravomoc moci výkonné, která k tomu není oprávněna [srov. např. nález ze dne 10. 7. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 35/95 (N 64/5 SbNU 487; 206/1996 Sb.), nález ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 13/12 (N 126/70 SbNU 147; 259/2013 Sb.) a nález ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 36/11 (N 111/69 SbNU 765; 238/2013 Sb.) aj.]. Vymezení, které jednání je trestným činem, je podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod svěřeno toliko zákonu, k jehož vydání je kompetentní toliko Parlament České republiky. Právě s ohledem na to, že ústavodárce svěřil kompetenci k vymezení skutkové podstaty trestného činu výhradně zákonu, vyloučil tím v jiných případech možnou a žádoucí sekundární úpravu věcí nepředvídatelných v momentu přijetí zákona.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky Pl.ÚS 98/20, ze dne 27. 4. 2021)
ÚS: Princip úplné náhrady za utrpěnou újmu na zdraví
Ze základního práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny vyplývá rovněž princip úplné náhrady za utrpěnou újmu na zdraví, a to újmy majetkové i nemajetkové. Tento princip se uplatňuje i ve vztahu k nárokům na úroky z prodlení, k němuž dojde při poskytování peněžité náhrady majetkové újmy. K jejich nepřiznání proto může dojít jen ve zcela výjimečných případech.
(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 2949/20, ze dne 26. 4. 2021)
ÚS: Přikázání věci jinému senátu (samosoudci)
V řízení před prvostupňovým soudem následujícím po zrušení jeho předchozího rozhodnutí soudem odvolacím by měl zásadně rozhodovat původní senát (samosoudce). K přikázání věci jinému senátu (samosoudci) podle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu může odvolací soud přistoupit jen za zákonem stanovených okolností (existence závažných vad řízení, nedodržení závazného právního názoru) a pouze je-li to skutečně nutné k „odblokování„ řízení zatíženého neschopností prvostupňového soudu uzavřít věc způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat. Naopak postup podle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu není na místě za situace, kdy není důvod neočekávat, že prvostupňovému soudu postačí nedostatky v jeho rozhodování vytknout (tedy zejména jde-li o první přezkum odvolacím soudem). K přikázání věci jinému senátu (samosoudci) pak může odvolací soud přistoupit jen tehdy, bude–li to pro účastníky řízení z hlediska naplnění jejich práva na spravedlivý proces (souhrnně ve všech jeho aspektech) příznivější, tj. je třeba přihlížet i k možným dopadům tohoto postupu na dobu trvání řízení.
Všechny právě shrnuté principy je třeba v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu náležitě reflektovat a to tím podrobněji, oč dříve (ve smyslu četnosti pokusů prvostupňového soudu uzavřít věc zákonným způsobem) je věc jinému senátu (samosoudci) přikazována.
Pokud odvolací soud při rozhodování podle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu nepostupuje v souladu s výše uvedeným (nerespektuje shrnuté principy či je nezohlední v odůvodnění svého rozhodnutí), porušuje právo účastníků řízení na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a pokračuje-li nadále v řízení „nezákonný“ soudce, je porušeno i právo účastníků řízení na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
(podle nálezu Ústavního soudu spisové značky II.ÚS 52/21, ze dne 19. 4. 2021)