ÚS: Včasnost podání učiněného prostřednictvím e-mailu

 

I. Včasnost elektronického podání učiněného prostřednictvím e-mailu je třeba posuzovat podle okamžiku, kdy podání dojde soudu, nikoliv podle okamžiku, kdy je podatelem odesláno.

II. Za okamžik, kdy je podání řádně učiněno, se považuje okamžik, kdy se e-mailová zpráva dostane do dispozice soudu; pro posouzení včasnosti podání není relevantní, kdy se s ním soud fakticky seznámil.

(podle stanoviska Ústavního soudu spisové značky Pl.ÚS-st. 53/21, ze dne 7. 9. 2021)

 

 

ÚS: Zastavení exekučního řízení v rozporu se zákonem

 

1. Zatímco předmětem rozhodování o zastavení exekuce na návrh oprávněného podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, zda exekuce má být prováděna do budoucna, aniž by byla jakkoliv hodnocena legalita dosud proběhlé části exekučního řízení, při rozhodování o návrhu na zastavení již skončené exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. soudy hodnotí naopak právě to, zda exekuce byla vedena po právu či nikoliv v minulosti. Je tak zřejmé, že rozhodnutí o zastavení exekuce k návrhu oprávněného podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není totožné s rozhodnutím k návrhu povinného dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jelikož předměty těchto rozhodnutí jsou odlišné a nebylo proto rozhodováno ve stejné věci podle § 159a odst. 4 o. s. ř.

2. Za situace, kdy judikatura dospěla k závěru o možnosti v některých případech zastavit exekuční řízení soudním rozhodnutím i tehdy, byla-li již pohledávka vymožena, není důvod, aby obecné soudy nemohly rozhodovat i v těch případech, kdy exekuční řízení zastaví soudní exekutor, a to v jednoznačném a vědomém rozporu se zákonem. Právo má totiž sloužit k hledání a nalézání spravedlivých řešení společenských konfliktů, má představovat předvídatelný a logický systém pravidel chování a nesmí se stávat účelovým prostředkem k dosažení nespravedlivých výhod oproti ostatním. Právě k takovémuto výsledku, rozpornému s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, by však docházelo, pokud by Ústavní soud akceptoval, že za situace, kdy judikatura vytvořila možnost „otevření“ již skončeného exekučního řízení v důsledku vymožení pohledávky, by se tato možnost zase „uzavřela“ v důsledku zcela zjevně účelově podávaných návrhů na zastavení exekuce ze strany oprávněných osob.

3. Proto je v těchto případech nutné, aby se obecné soudy zabývaly i tím, zda exekutor měl rozhodovací pravomoc k tomu, aby řízení o již skončené exekuci zastavil, a zda důvodem tohoto zastavení nebyl pouze zájem fakticky zvýhodnit oprávněného a zneužívat právo. Pokud soudy zjistí, že soudní exekutor rozhodovací pravomoc k zastavení již skončené exekuce neměl, nenastane překážka věci pravomocně rozhodnuté a samy pak k návrhu povinného mohou přistoupit k zastavení již skončené exekuce na základě tzv. prioritního důvodu, pokud k takovému postupu na základě posouzení individuálních okolností případu a v souladu s ustálenou judikaturou shledají naplnění příslušných podmínek.

(podle nálezu Ústavního soudu spisové značky III.ÚS 1536/21, ze dne 29. 9. 2021)

 

 

ÚS: Včasné nepřiložení plné moci zástupce

 

V materiálním právním státě je nutno i při interpretaci a aplikaci procesních norem vycházet z jejich skutečného materiálního obsahu. Nelze akceptovat ryze formalistický přístup obecných soudů s cílem co nejjednodušším způsobem „odklidit“ návrh, stížnost nebo jiný opravný prostředek. V nyní posuzovaném případě jde o výklad § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu v souvislosti s § 142 odst. 1 trestního řádu. Jak již bylo shora uvedeno, z obsahu obou stížností, podaných stěžovatelkou proti usnesením Okresního soudu v Mělníku, lze usoudit, že byly podány jejím jménem. Jediným nedostatkem, kterým obě stížnosti shodně trpěly, pak bylo včasné nepřiložení plné moci zástupce, kterou ho stěžovatelka k jejich podání zmocnila (plná moc ze dne 15. 2. 2021). Jednalo se však o jednoduše odstranitelnou vadu, kterou bylo možno zhojit obratem, a to výzvou stěžovatelce nebo zástupci stěžovatelky, učiněnou formálně přípisem soudu nebo neformálně jinými a rychlejšími způsoby komunikace.

Ústavní soud tedy uzavírá, že postupem Krajského soudu v Praze bylo porušeno jak právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež jí bylo tímto soudem zcela formalistickým postupem odňato, tak rovněž právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když na základě odstranitelného nedostatku podaných stížností jí bylo odepřeno nechat se zastoupit advokátem při procesním úkonu, čímž navíc došlo k neodstranitelnému důsledku, jímž byla ztráta lhůty stěžovatelky pro podání stížností nových [tyto byly usnesením Krajského soudu v Praze zamítnuty podle § 43 odst. 1 písm. b) trestního řádu jako opožděně podané].

(podle nálezu Ústavního soudu spisové značky II.ÚS 1445/21, ze dne 4. 10. 2021)