Povinnost obmeškalého vydražitele k doplacení rozdílu na nejvyšším podání

 

V soudní praxi není pochyb o tom, že pakliže exekutor provádí dražbu podle ustanovení § 76 odst. 2 exekučního řádu, postupuje přiměřeně podle ustanovení občanského soudního řádu (exekučního řádu) o výkonu rozhodnutí (exekuci) prodejem nemovitosti (zástavy). Z uvedeného však nevyplývá, že by exekutor, provádějící dražbu na podkladě smlouvy s insolvenčním správcem podle § 286 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, tzv. „pokračoval“ v původním exekučním řízení a byl výsledky původního exekučního řízení (např. usnesením o ceně nemovitosti, usnesením o dražební vyhlášce) jakkoliv vázán.

Možnost exekutora tzv. pokračovat v původním exekučním řízení by byla dána pouze za splnění podmínky uvedené v ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, tedy jedině tehdy, pokud by insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu předběžným opatřením omezil z důvodů hodných zvláštního zřetele některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona (zde tedy účinek spočívající v nemožnosti provedení exekuce, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, a zároveň by uložil soudnímu exekutorovi „pokračovat v exekuci„), což se však v této věci nestalo.

Pakliže tedy v insolvenčním řízení došlo postupem podle ustanovení 286 odst. 1 insolvenčního zákona ke zpeněžení té části majetkové podstaty, která sloužila jako zástava, došlo tak k realizaci zástavního práva. Realizací zástavního práva právní vztah zástavního věřitele k zástavě zaniká (srov. § 1370 o. z.). Pokračování v exekučním řízení o prodeji takové zástavy je tak z povahy věci vyloučeno, je proto vyloučeno nařízení opakované dražby podle ustanovení § 336m odst. 2 o. s. ř. a nemůže být naplněn předpoklad pro uložení povinnosti obmeškalému vydražiteli zaplatit rozdíl na nejvyšším podání („… bylo-li při dalším dražebním jednání dosaženo nižší nejvyšší podání …“).

 

Je-li tedy zástava postupem podle § 286 insolvenčního zákona v insolvenčním řízení prodána, souběžné exekuční řízení o prodeji téže zástavy dále nepokračuje a končí v tom stadiu, ve kterém se nacházelo v době zahájení insolvenčního řízení ve vztahu k povinnému, tedy v tomto případě ve stadiu pravomocného udělení příklepu.

Z uvedeného vyplývá, že exekutor již nemůže v takové situaci v exekučním řízení o povinnosti obmeškalého vydražitele zaplatit rozdíl na nejvyšším podání rozhodnout. Vydražiteli, který nezaplatil ve stanovené lhůtě nejvyšší podání, tak nelze uložit povinnost k doplacení rozdílu na nejvyšším podání v případě, kdy po právní moci usnesení o udělení příklepu byl na povinného prohlášen konkurs a k udělení příklepu, na základě něhož úhrada na nejvyšší podání již byla provedena, došlo v dražbě provedené v rámci insolvenčního řízení vedeného vůči povinnému na základě smlouvy o provedení dražby uzavřené insolvenčním správcem se soudním exekutorem.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 1212/2024, ze dne 30. 10. 2024)

 

 

K náležitostem žaloby pro výzvu podle § 114b o.s.ř.

[„Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo–li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti.“]

 

I. Žaloba, která je projednatelná, včetně toho, že obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), však ještě nemusí být žalobou, na jejímž základě lze v ní uplatněnému požadavku vyhovět; tomu může bránit (a to i pro účely vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání) okolnost, že v žalobě nebyly vylíčeny všechny právně významné skutečnosti (tak, aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem). Určení všech skutečností významných pro rozhodnutí věci závisí na právní kvalifikaci skutku soudem. Které skutečnosti jsou právně významné, je dáno skutkovou podstatou právní normy, jež má být ve věci aplikována.

II. Ve sporech o odpůrčí žalobě podle § 240 a § 241 insolvenčního zákona musí žalobce – insolvenční správce (tam, kde má jít o právní jednání, které dlužník učinil ve prospěch osoby, která s ním tvoří koncern) alespoň v základních bodech splnit povinnost tvrzení (unést břemeno tvrzení) ohledně existence koncernu, zejména ohledně existence základních podmínek jednotného řízení dle § 79 odst. 2 z. o. k. (o rozhodujícím vlivu řídící osoby, o vlivu na činnost řízené osoby, dlouhodobosti, prosazování koncernových zájmů, jednotné politice koncernu a koordinaci a koncepčním řízení alespoň jedné z významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu). Pokud žaloba tato konkrétní tvrzení neobsahuje, nelze na základě fikce uznání nároku vydat rozsudek pro uznání, protože nebyly vylíčeny všechny právně významné skutečnosti.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu senátní značky 29 ICdo 136/2023, ze dne 3. 10. 2024)