Smluvní pokuta za nevyklizení pronajatého prostoru sloužícího podnikání
Byla-li dána výpověď z nájmu prostoru sloužícího podnikání po právu (je oprávněná), pak i když ji nájemce napadl žalobou podle § 2314 o. z., nájem skončí uplynutím výpovědní doby, a to bez ohledu na (ne)existenci řízení, v němž se nájemce domáhá přezkumu její oprávněnosti. Rozhodnutí soudu o (ne)oprávněnosti výpovědi je rozhodnutím jen deklaratorním.
Shledá-li soud v řízení podle § 2314 odst. 3 o. z., že výpověď byla nájemci dána po právu (tedy nájemce není úspěšný s žalobou na přezkum oprávněnosti výpovědi), skončil nájem uplynutím výpovědní doby a tím také nájemci skončilo právo užívat pronajaté prostory, a má proto povinnost je vyklidit. Je-li tato povinnost ujednáním stran utvrzena smluvní pokutou, je nájemce povinen ji uhradit za celou dobu, kdy je v prodlení s jejím splněním. Skutečnost, že se (neúspěšně) bránil výpovědi žalobou podle § 2314 odst. 3 o. z., ho povinnosti zaplatit dohodnutou smluvní pokutu nezprošťuje. Lze tedy shrnout, že skončil-li nájem uplynutím výpovědní doby, po jejím skončení má nájemce povinnost prostory vyklidit a užívá-li je i nadále, činí tak již bez právního důvodu; na tom nic nemění ani to, že se nájemce výpovědi brání žalobou u soudu podle § 2314 odst. 3 o. z. a domáhá se přezkumu její oprávněnosti. Samotnou skutečností, že soud po dobu trvání řízení podle § 2314 odst. 3 o. z. nemůže nájemci uložit povinnost vyklidit užívané prostory, nájemci nevzniká nějaké „nové„ právo užívání, ani mu nezaniká povinnost prostory vyklidit. Mimořádné okolnosti užívání prostor po dobu trvání soudního řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi však lze zohlednit při případné moderaci smluvní pokuty.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 26 Cdo 2241/2024, ze dne 22. 4. 2025)
Rozhodnutí praktického lékaře o pracovní neschopnosti poškozeného
Ošetřující lékař podle § 57 zákona o nemocenském pojištění vydává rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti a podle § 59 téhož zákona vydává rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti pacienta. Ustanovení § 61 zákona o nemocenském pojištění ukládá ošetřujícímu lékaři v souvislosti s rozhodováním o dočasné pracovní neschopnosti pacienta sice mnohé povinnosti, mezi něž však nepatří zjišťování příčin nepříznivého zdravotního stavu pacienta. Rozhodnutí o vzniku a ukončení dočasné pracovní neschopnosti vystavené ošetřujícím lékařem tedy není bez dalšího důkazem o tom, že pacient byl v dočasné pracovní neschopnosti pro újmu na zdraví způsobenou škodní událostí, a tím spíše není důkazem vyšší síly či lepší vypovídací hodnoty než jiné důkazní prostředky, způsobilé prokázat vztah příčiny a následku mezi zdravotním stavem pacienta a protiprávním jednáním škůdce. Mezi tyto další důkazní prostředky, kterými lze prokázat, zda pracovní neschopnost poškozeného trvala po celou dobu výlučně (či zčásti) pro újmu na zdraví způsobenou škůdcem, patří mimo jiné (zdravotní dokumentace, lékařských zpráv, odborných vyjádření) též posudek znalce z oboru zdravotnictví.
Nalézací soudy tedy postupovaly správně, jestliže při zjišťování doby, po kterou byl žalobce prokazatelně práce neschopen v důsledku protiprávního jednání žalovaného, nevycházely bez dalšího jen z potvrzení o pracovní neschopnosti vystaveného lékařem žalobce, ale provedly dokazování též dalšími důkazy, mimo jiné i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 1669/2024, ze dne 2. 4. 2025)