26 Cdo 2716/2023 – aplikace pravidla obsaženého v § 1805 odst. (2) o. z. na úrok z prodlení / 30 Cdo 1208/2024 – nepředání vymoženého plnění a dokumentace novému exekutorovi.

Aplikace pravidla obsaženého v § 1805 odst. (2) o. z. na úrok z prodlení 

Pravidlo obsažené v § 1805 odst. 2 o. z. [„Věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva na zaplacení dluhu tak, že úroky činí tolik co jistina, pozbývá právo požadovat další úroky. Ode dne, kdy uplatnil právo u soudu, mu však další úroky náleží.“] zakazující věřiteli pozdržet vymáhání dluhu až do doby, kdy úroky přerostou hlavní dluh, se vztahuje jak na úroky (zákonné nebo smluvní), tak na úroky z prodlení; ustanovení § 1805 odst. 2 o. z. je tak na místě aplikovat též ve vztahu k úroku z prodlení upravenému v § 1970 o. z. [„Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“].

Z § 1805 odst. 2 o. z. plyne, že právo požadovat další úroky z prodlení pozbývá věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva tak, že úroky činí tolik co jistina. Formulace „bez rozumného důvodu otálí“ jej nepochybně řadí k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud při posuzování uvedené otázky vycházet; úsudek soudu ovšem musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že věřitel s uplatněním svého práva vskutku bez rozumného důvodu otálí.

O otálení půjde obecně tehdy, kdy věřitel nebude svou pohledávku vymáhat, přestože k tomu bude mít právní možnost; zejména za situace, kdy neuplatní již splatnou pohledávku, či kdy pohledávku dosud nesplatnou nezesplatní (především pro neplnění povinností dlužníkem), ačkoliv je k tomu již oprávněn. Rozumný důvod pak bude představovat příkladmo ujišťování dlužníka o brzkém splnění závazku, či situace, kdy věřitel bude v důvodném a podloženém očekávání, že dlužník bude schopen svůj dluh splnit později.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 26 Cdo 2716/2023, ze dne 5. 8. 2024

Nepředání vymoženého plnění a dokumentace novému exekutorovi

Bývalý soudní exekutor, jemuž zanikl výkon úřadu soudního exekutora, se dopouští nesprávného úředního postupu, jestliže po zániku výkonu úřadu soudního exekutora v rozporu s ustanovením § 15 odst. 5 ex. řádu nepředal nově jmenovanému soudnímu exekutorovi, jenž exekuci vede po něm, vymožená plnění a spisovou dokumentaci.

Vychází-li dovolací soud z toho, že nepředání vymoženého plnění bývalým exekutorem exekutorovi, jenž po něm vede exekuci, je nesprávným úředním postupem bývalého exekutora, vede-li to k nevyplacení plnění, jež bylo vymoženo ve prospěch oprávněného, je na místě uzavřít, že stát je odpovědný za škodu, která vznikla tím, že bývalý soudní exekutor, jemuž zanikl výkon úřadu soudního exekutora, po zániku výkonu úřadu soudního exekutora v rozporu s ustanovením § 15 odst. 5 ex. řádu nepředal nově jmenovanému soudnímu exekutorovi, jenž exekuci vede po něm, vymožené plnění. Odpovědnost státu za takové situace je nutno dovodit i proto, že nepředáním plnění vymoženého ve prospěch oprávněného došlo zároveň i k již nezvratnému porušení ustanovení § 46 odst. 4 ex. řádu, jenž exekutorovi ukládá po odpočtu nákladů exekuce poskytnout výplatu celé vymožené pohledávky, případně i částečného plnění převyšujícího 1 000 Kč oprávněnému (nedohodl-li se s oprávněným jinak) do 30 dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel. V případě, že soudní exekutor, jemuž zanikl výkon úřadu soudního exekutora, v rozporu s ustanovením § 15 odst. 5 ex. řádu nepředal nově jmenovanému soudnímu exekutorovi, jenž exekuci následně vede, vymožená plnění, a následkem této skutečnosti se oprávněnému nedostalo plnění ve lhůtě stanovené v ustanovení § 46 odst. 4 ex. řádu, jež mu dle vymáhaného exekučního titulu náleží, je stát povinen oprávněnému tuto škodu nahradit (§ 3 odst. 1 písm. b/ OdpŠk). Ve vztahu k oprávněnému je totiž dána přímá odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. způsobenou činností soudního exekutora, jemuž zanikl výkon úřadu soudního exekutora, jestliže po zániku výkonu úřadu soudního exekutora v rozporu s ustanovením § 15 odst. 5 ex. řádu nepředal nově jmenovanému soudnímu exekutorovi vymožené plnění a spisovou dokumentaci, vede-li to k nevyplacení plnění, jež bylo vymoženo ve prospěch oprávněného; státu svědčí následné právo na regresní náhradu podle § 16 odst. 1 OdpŠk proti bývalému soudnímu exekutorovi, který uvedenou povinnost nesplnil.

Úvaha odvolacího soudu, že bývalý soudní exekutor se vůči oprávněnému bezdůvodně neobohatil, protože plnění má poskytnout nikoliv oprávněnému, ale nyní činnému exekutorovi jako plnění do exekuční podstaty probíhající exekuce, je relevantní pouze v tom směru, že bývalým exekutorem zadržená finanční částka nemusí zcela nebo zčásti sloužit na plnění ve prospěch oprávněného, ale může sloužit k sanaci jiných povinností, jimiž je zatížen během exekuce povinný, např. na náhradu nákladů státu či jiných osob odlišných od oprávněného (např. plátce mzdy, viz § 87 a násl. ex. řádu) nebo na náhradu odměny a výdajů exekutora (§ 90 a násl. ex. řádu). Jestliže však bývalým exekutorem zadržené peněžité plnění bylo zcela nebo zčásti vymoženo ku prospěchu oprávněného (což si nalézací soud musí zodpovědět jako předběžnou otázku), nelze odestát, že tato exekuční činnost přímo vede ke splnění povinnosti uložené exekučním titulem (případně ke splnění povinnosti k náhradě nákladů exekuce vzniklých oprávněnému), a má přímo za následek zánik těchto povinnosti. Je-li tomu tak, je na místě dovodit, že porušení povinnosti bývalého soudního exekutora předat soudnímu exekutorovi, jenž exekuci vede po něm, plnění vymožené ve prospěch oprávněného, je rozhodující právní skutečností, na jejímž základě dochází ke vzniku škody na straně oprávněného, jež spočívá v tom, že se oprávněnému nedostalo plnění, které bylo v jeho prospěch vymoženo. Mezi tímto konáním bývalého exekutora a vznikem škody tedy existuje vztah příčiny a následku.

Na základě výše uvedeného zbývá dodat, že nepředal-li bývalý exekutor v rozporu s § 15 odst. 5 ex. řádu jím vymoženou finanční částku nově jmenovanému soudnímu exekutorovi, jenž exekuci vede po něm, je namístě právní následky jeho jednání prvotně posoudit jako porušení veřejnoprávní povinnosti (jako nesprávný úřední postup) a s jeho negativními následky ve sféře oprávněného se vypořádat podle § 3 odst. 1 a § 13 OdpŠk, případně podle § 32 odst. 1 ex. řádu (jde-li o jeho odpovědnost vůči samotnému oprávněnému); na případnou regresní úhradu státu vůči bývalému exekutorovi dopadá ustanovení § 16 a násl. OdpŠk. Následky jednání bývalého exekutora se tedy neřeší prvotně podle ustanovení § 2991 o. z. ohledně plnění za jiného.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 1208/2024, ze dne 2. 7. 2024)