29 NSČR 21/2024 – k aplikaci § 158 insolvenčního zákona po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. / 29 NSČR 21/2024 – úhrada dluhu insolvenčního dlužníka po rozhodnutí o úpadku.

K aplikaci § 158 insolvenčního zákona po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku

Po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem, konkrétně poté, co ve smyslu § 245 odst. 1 insolvenčního zákona [„Účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku.“] nastanou účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka, je v insolvenčním řízení vyloučena přiměřená aplikace § 158 insolvenčního zákona [„(1) Před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku podle § 149 rozhodne insolvenční soud i bez návrhu, že dlužník není v úpadku, zjistí-li, že … a) ani po rozhodnutí o úpadku nebyl osvědčen dlužníkův úpadek, nebo  … b) zde není žádný přihlášený věřitel a všechny pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň jsou uspokojeny.

 … (2) Před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku podle § 149 rozhodne insolvenční soud, že dlužník není v úpadku, též na návrh dlužníka, jestliže dlužník k tomuto návrhu připojil listinu, na které všichni věřitelé a insolvenční správce vyslovili s tímto návrhem souhlas a na které je úředně ověřena pravost podpisu osob, které ji podepsaly. … (3) Rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 je vykonatelné a jeho účinky nastávají dnem, kdy nabude právní moci. Právní mocí tohoto rozhodnutí insolvenční řízení končí. … (4) Pro rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 platí ustanovení části druhé hlavy první dílu 8 tohoto zákona o zrušení konkursu přiměřeně. … (5) Tytéž účinky jako rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 má i rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil nebo zrušil rozhodnutí o úpadku vydané soudem prvního stupně; právní mocí usnesení, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí o úpadku vydané soudem prvního stupně, však insolvenční řízení nekončí.„]

(podle usnesení Nejvyššího soudu senátní značky 29 NSČR 21/2024, ze dne 30. 9. 2024)

Úhrada dluhu insolvenčního dlužníka po rozhodnutí o úpadku

I. K úhradě dlužníkova dluhu u insolvenčního navrhovatele nebo u jiného přihlášeného věřitele, provedené po vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, se v odvolacím řízení nepřihlíží bez zřetele k tomu, zda dlužník před vydáním rozhodnutí o úpadku namítal, že insolvenční návrh je šikanózní, nebo k tomu, zda dlužník před vydáním rozhodnutí o úpadku namítal, že kdyby se v budoucnu ukázalo, že pohledávka insolvenčního navrhovatele nebo pohledávky jiných přihlášených věřitelů jsou oprávněné, je schopen si zajistit disponibilní zdroje k jejich úhradě. Taková tvrzení nevylučují platnost pravidla formulovaného v § 141 odst. 1 poslední větě insolvenčního zákona [„Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka není odvolání přípustné. Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele se může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží.„]. To, že dlužník tohoto pravidla nedbal, jde k jeho tíži.

II. I v průběhu řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o jeho úpadku lze postupovat podle § 1936 o. z. (dlužníkův dluh vůči insolvenčnímu navrhovateli nebo jinému přihlášenému věřiteli může zaniknout tím, že jej se souhlasem dlužníka uhradí třetí osoba). Taková úhrada dluhu vskutku neodporuje základní zásadě insolvenčního řízení vyjádřené v § 5 písm. d) insolvenčního zákona; to však nic nemění na tom, že k takové skutečnosti (která nastala po rozhodnutí o úpadku) se v odvolacím řízení nepřihlíží. S přihlédnutím k úpravě obsažené v § 186 insolvenčního zákona a závěrům formulovaným v R 34/2014 nebo v R 23/2024 nemá Nejvyšší soud postup podle § 141 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona ani za rozporný se základní zásadou insolvenčního řízení formulovanou v § 5 písm. a) insolvenčního zákona.

(podle usnesení Nejvyššího soudu senátní značky 29 NSČR 21/2024, ze dne 30. 9. 2024)