Vliv veřejnoprávních kontrol na zavinění při právním omylu zaměstnance
I. Je-li při posuzování zavinění zaměstnance (škůdce), jenž jednal v právním omylu, nutné zohlednit, jak obtížný výklad práva byl (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1059/2003), pak ve světle výše uvedeného je třeba hodnotit i vliv výsledků veřejnoprávních kontrol na nesprávné posouzení právní otázky zaměstnancem. Jde o vnější okolnosti, jejichž působení na vědomí zaměstnance je ovlivněno jeho osobními poměry (mimo jiné kvalifikací, pracovními zkušenostmi a zastávanou funkcí), takže i přes pozitivní výsledek veřejnoprávních kontrol si může zaměstnanec uvědomovat nesprávnost svého výkladu práva, hrozící riziko vzniku škody a nutnost opatření k jejímu odvrácení. Obtížnost posouzení určité právní otázky je klíčová pro závěr o zavinění při jejím mylném výkladu.
II. Postavení obou žalovaných se v projednávané věci liší. Prvá žalovaná působila u zaměstnavatele jako ředitelka administrativně právní sekce. Měla tedy povinnost učinit správný právní výklad a rozpoznat riziko, jež pro jejího zaměstnavatele představuje daná právní otázka (kombinovaný způsob odměňování výkonných umělců). Protože byla odbornicí v oboru práva a na pozici právníka u zaměstnavatele dlouhodobě působila, mohla učinit správný výklad zákona. I přesto, že praxe odměňování byla dlouhodobá a ze strany kontrolních orgánů nebylo shledáno pochybení (resp. podle skutkových závěrů soudů kontrola v roce 2000 upozornila na nesrovnalosti v oblasti pracovních smluv a odměňování, ovšem přičetla to „nedostatečné právní úpravě a metodice“, kontroly v následujících letech pochybení v jimi sledovaných oblastech nezjistily, avšak žádný konkrétní závěr ke sporné problematice neučinily), prvá žalovaná měla a mohla (vzhledem ke svým osobním poměrům) upozornit na existující riziko toho, kdo za zaměstnavatele činil právní úkony, tedy druhého žalovaného. Tímto jednoduchým opatřením mohla splnit svůj úkol při eliminaci rizika hrozícího jejímu zaměstnavateli. Zavinění ve formě nevědomé nedbalosti je tedy u prvé žalované dáno.
Druhý žalovaný nebyl odborníkem v oboru práva. Při posuzování zavinění jde v jeho prospěch, že nebyl o riziku informován ze strany toho, kdo měl u zaměstnavatele učinit správný právní výklad (tedy ze strany prvé žalované), a významná je i skutečnost, že se jednalo o dlouhodobou praxi, zavedenou jeho předchůdcem ve funkci ředitele, která nebyla rozporována ani při kontrolách státních orgánů. Na druhé straně nelze přehlížet, že z hlediska svých osobních poměrů byl druhý žalovaný zkušeným vedoucím pracovníkem. Určité riziko si musel uvědomovat již jen na základě skutečnosti, že kombinovaný systém odměňování byl vázán právě na překročení limitů podle zákoníku práce; i jako právní laik si musel položit otázku, jaký by byl význam těchto zákonných limitů, kdyby je bylo možno snadno obcházet prostřednictvím jiných typů smluv. Ostatně v řízení se prokázalo, že takové riziko bylo i pro právní laiky rozpoznatelné. Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že i u druhého žalovaného je dáno zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že míra zavinění je u druhého žalovaného nižší než u prvé žalované, což se musí projevit v určení náhrady poměrné části škody ve smyslu § 257 odst. 5 zák. práce.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 2057/2023, ze dne 24. 9. 2024)
Námitka nepominutelného dědice o neplatnosti závěti
I. Závěť nelze a priori vyloučit z těch jednostranných právních jednání, jež mohou být v extrémních případech postiženy neplatností pro jejich rozpor s dobrými mravy. Nejvyšší soud je s odvolacím soudem v obecné rovině zajedno v tom, že závěť bude možno s přihlédnutím k poměrně široké testovací svobodě zůstavitele, který je oprávněn se rozhodnout o tom, jak s jím nabytým jměním pro případ své smrti naloží, posoudit jako rozpornou s dobrými mravy jen za zcela výjimečných okolností.
II. Existuje-li listina o vydědění, jejíž platnost vyděděný potomek nezpochybňuje, pouze tvrdí, že nejsou dány důvody jeho vydědění, pak, dokud o tomto jeho tvrzení není soudem (míněno ve sporném řízení) rozhodnuto, je třeba na něho hledět jako na potomka vyděděného, tj. podle ustanovení § 1646 odst. 1 o. z. vyloučeného z práva na povinný díl. „Nepominutelný dědic„ bez práva na povinný díl pak zcela logicky nemůže být účastníkem řízení o pozůstalosti ani podle ustanovení § 113 z. ř. s.
Vztaženo do poměrů přítomné věci platí, že v rozsahu, v němž nepominutelné dědičky zpochybňují (vedle platnosti závěti pro její rozpor s dobrými mravy) též existenci důvodů svého vydědění, nemají (dokud nebude prokázán v jiném řízení o žalobě na plnění opak) právo ani na povinný díl z pozůstalosti. Nemají-li právo na povinný díl jako nepominutelní dědicové, nesvědčí jim (s výhradou potřeby předchozího posouzení závěti, co do povolání jiných dědiců, z hlediska dobrých mravů) postavení účastnic řízení podle ustanovení § 113 z. ř. s.
III. Z ustanovení § 169 odst. 1 a § 170 odst. 1 z. ř. s. vyplývá, že usnesení o tom, s kým bude dále jako s účastníkem řízení jednáno a komu bude účast ukončena, je v řízení o pozůstalosti na místě pouze v případě, závisí-li vyřešení sporu o dědické právo výlučně na právním posouzení (když skutková tvrzení dosavadních účastníků řízení o rozhodných okolnostech jsou shodná nebo když je zřejmé, že i prokázání veškerých sporných skutečností některého z účastníků by v rovině právního posouzení nemohlo jeho právní postavení v pozůstalostním řízení příznivě ovlivnit). Naproti tomu existující spor o rozhodujících skutkových okolnostech (relevantních pro výsledné právní posouzení) vyžaduje, aby ten z účastníků řízení o pozůstalosti, jehož dědické právo se jeví jako nejslabší, byl k uplatnění svého dědického práva (popř. popření dědického práva jiného účastníka) odkázán na podání žaloby ve sporném soudním řízení.
Jestliže žádná z tvrzení některého z účastníků pozůstalostního řízení nejsou ve svém souhrnu objektivně vzato způsobilá přivodit pochybnosti o tom, zda je možno pořízení pro případ smrti co do povolání dědiců považovat za právní jednání v rozporu s dobrými mravy, pak je možno postupovat podle § 169 z. ř. s., nicméně tomu musí – v poměrech projednávané věci – předcházet podrobnější hodnocení skutečností tvrzených o tom, že ke kolizi se zásadou výkonu práva v souladu s dobrými mravy údajně došlo.
Za nastalé procesní situace, kdy soudy obou stupňů se prozatím dostatečně nevyrovnaly s námitkou nepominutelných dědiček o neplatnosti závěti pro její rozpor s dobrými mravy a kdy odvolací soud vycházel z nesprávné úvahy, že korektivem dobrých mravů nelze „pojmově“ posuzovat závěť, je v projednávané věci předčasné zabývat se tím, zda a případně kterému z účastníků je namístě ukončit účast v pozůstalostním řízení.
IV. Nad rámec řečeného Nejvyšší soud k argumentaci nepominutelných dědiček o nedůvodnosti vydědění podle § 1646 odst. 1 o. z. připomíná, že ať by byl závěr z hlediska vydědění jakýkoliv, nemůže mít sám o sobě vliv na okruh dědiců zůstavitele, který byl určen závětí. I pokud by bylo samo vydědění v rozporu s dobrými mravy či by vyšlo najevo, že důvod vydědění nebyl dán, měly by dovolatelky právo opět jen na povinný díl, což vyplývá ze znění § 1650 o. z., které stanoví, že nepominutelný dědic vyděděný neplatně má právo (jen) na povinný díl; byl-li zkrácen na čisté hodnotě povinného dílu, má právo na jeho doplnění. Bude proto třeba v dalším řízení zaměřit pozornost k tomu, zda se tvrzení nepominutelných dědiček o jednání zůstavitele v rozporu s dobrými mravy vztahuje jen k jejich vydědění nebo (současně i) k povolání závětních dědiců a zda a jaké následky může mít neplatnost daného právního jednání (nebo jeho části) v rozsahu určení okruhu dědiců na osud projednávané pozůstalostní věci. Daná otázka přitom nebyla v judikatuře vyřešena a v nauce k ní existují značně protichůdné názory; její zodpovězení však bude namístě jen tehdy, pokud by bylo shledáno povolání závětních dědiček jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy a v právu by tak nastal stav, že by nepominutelné dědičky byly neplatně či nedůvodně vyděděny, aniž by byl závětí zůstavitele (platně) povolán jiný dědic.
(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 2343/2024, ze dne 7. 10. 2024)