Důkaz přečtením protokolu o výpovědi svědka učiněné v jiném řízení
Důkazním prostředkem listinné povahy v občanském soudním řízení může být – podle okolností projednávané věci – též protokol o výslechu (výpovědi) svědka, který byl učiněn v jiném (např. trestním) řízení. Popírá–li však účastník občanského soudního řízení pravdivost obsahu výpovědi učiněné do protokolu v jiném řízení, nemůže soud založit skutkový závěr určující pro právní posouzení věci samé pouze na tomto listinném důkazu, aniž by k objasnění sporných skutečností provedl důkaz výslechem této osoby jako svědka podle ustanovení § 126 o. s. ř.
Vzhledem k zásadě přímosti je nepřípustné nahrazovat důkaz výslechem svědka (§ 126 o. s. ř.), který byl navržen a který lze objektivně provést, pouhým přečtením protokolu o výpovědi vyhotoveného v jiném řízení, i kdyby v tomto jiném řízení vyslýchaná osoba vypovídala po poučení o následcích křivé výpovědi, neboť – kromě toho, že se účastníci občanského soudního řízení nemohou aktivně podílet na výslechu této osoby – soud nemůže posoudit věrohodnost (pravdivost) tohoto důkazu (jeho obsahu) s přihlédnutím ke skutečnostem nezachytitelným v protokolu, které významně dokreslují celkový názor o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Takový důkaz listinou, který nabízí pouze písemně zachycenou výpověď osoby ke skutečnostem významným pro právní posouzení věci samé, nelze z hlediska jeho schopnosti prokázat sporné skutečnosti s co nejvyšší mírou jistoty (pravděpodobnosti) považovat za vhodný a dostačující, neboť v případě, jestliže účastník řízení pravdivost obsahu protokolu o výpovědi popírá, musí mít rovněž reálnou možnost svá tvrzení prokázat.
Uvedené závěry se uplatní i v situaci, kdy takový listinný důkaz nebyl jediným důkazem, z něhož soud při zjišťování skutkového stavu vycházel, ale kdy kromě listinného důkazu protokolem o výslechu svědka, který byl (měl být) účasten prokazované události a probíhající dění přímo vnímal svými smysly (popř. úředním záznamem o podání vysvětlení této osoby), sepsaným (učiněným) v jiném řízení, pravdivost jehož obsahu účastník řízení popírá, k prokázání mezi účastníky sporné skutečnosti významné pro rozhodnutí věci soud provedl též důkaz výslechem svědků, kteří však (na rozdíl od osoby, jejíž výpověď byla zachycena v protokolu o výslechu svědka, popř. v úředním záznamu o podání vysvětlení, jímž byl v řízení proveden důkaz listinou) nebyli účastníky prokazované události, tuto událost nevnímali svými smysly a o prokazované skutečnosti se dozvěděli pouze zprostředkovaně (tzv. „z doslechu„) právě od osoby, která byla (měla být) prokazované události účastna, avšak jejíž výslech byl v probíhajícím soudním řízení nahrazen protokolem o výslechu (popř. úředním záznamem o podání vysvětlení) sepsaným (učiněným) v jiném řízení, přestože (objektivně) bylo možné provést účastníkem navržený důkaz výslechem této osoby. Ani za takových okolností vzhledem k zásadě přímosti (bezprostřednosti) občanského soudního řízení není přípustné nahrazovat výpověď svědka (§ 126 o. s. ř.) o tom, co viděl, slyšel, nebo jinak bezprostředně vnímal svými smysly, pouhým přečtením protokolu o výpovědi (popř. úředního záznamu o podání vysvětlení) vyhotoveného v jiném řízení a upřít účastníkovi, který popírá pravdivost obsahu takového protokolu o výpovědi (úředního záznamu o podání vysvětlení), a tudíž i pravdivost sdělení shodného obsahu vylíčeného touto osobou svědkům vyslechnutým v řízení, a který navrhl provedení důkazu výslechem tohoto svědka, možnost svá tvrzení prokázat.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 34/2025, ze dne 27. 5. 2025)
Stavení promlčení při likvidaci pozůstalosti podle § 246 odst. (1) z. ř. s.
I. Je nepochybné (i když to není v zákoně výslovně upraveno), že zůstavitelův věřitel může pozůstalostnímu soudu oznámit (podáním, pro něž nejsou stanoveny jiné než obecné náležitosti), že má pohledávku za zůstavitelem. Takové oznámení představuje toliko podklad (jeden z podkladů) pro údaje dědiců, co vše patří do pasiv pozůstalosti. Kdyby se ovšem dědici neshodli na rozhodných skutečnostech týkajících se věřitelem oznámené pohledávky, pak se bez dalšího (bez ohledu na skutečnosti uváděné věřitelem) k ní, i kdyby oznámení mělo náležitosti žaloby nebo přihlášky pohledávky do likvidace pozůstalosti, v řízení o pozůstalosti – jak je zřejmé z ustanovení § 173 věty druhé z. ř. s. – nepřihlíží a soud ji ani neuvede v seznamu zůstavitelových pasiv.
Vzhledem k povaze věřitelova oznámení je nepochybné, že nepředstavuje (je vyloučeno, aby představovalo) uplatnění práva ve smyslu ustanovení § 648 o. z., a to ani tehdy, kdyby mělo náležitosti, které jsou vyžadovány pro žalobu nebo pro přihlášku do likvidace pozůstalosti. Má–li tedy zůstavitelův věřitel v úmyslu dosáhnout zastavení běhu (tzv. spočívání) promlčecí lhůty v době, kdy ještě probíhá řízení o pozůstalosti, nepostačuje, aby ji pouze oznámil pozůstalostnímu soudu, nýbrž musí pohledávku uplatnit u soudu (popřípadě jiného orgánu veřejné moci, který má k tomu pravomoc) v řízení, které je k tomu povoláno, a v zahájeném řízení řádně pokračovat.
V případě, že zůstavitelův věřitel neuplatní do skončení řízení o pozůstalosti svou pohledávku u příslušného orgánu veřejné moci (soudu), promlčecí lhůta mu neskončí dříve, než uplyne šest měsíců od skončení řízení o pozůstalosti. Ustanovení § 643 odst. 1 o. z. totiž prodlužuje promlčecí lhůtu tak, aby skončila nejdříve uplynutím šesti měsíců od skončení řízení o pozůstalosti, k němuž došlo pravomocným usnesením o dědictví, kterým bylo dědici (dědicům) potvrzeno nabytí dědictví. Z ustanovení § 643 odst. 1 o. z. současně vyplývá, že k uvedenému prodloužení promlčecí lhůty nedochází vždy, ale jen tehdy, jestliže povinnost přešla na dědice, popřípadě na stát při tzv. odúmrti, a nikoliv také v případě skončení řízení o pozůstalosti jiným způsobem.
II. Byla-li nařízena likvidace pozůstalosti, ustanovení § 643 odst. 1 o. z. na promlčení přihlášených pohledávek nedopadá. Nařízením likvidace totiž řízení o pozůstalosti ještě nekončí a potvrzení nabytí dědictví dědicům při likvidaci pozůstalosti nepřichází v úvahu, protože jeden z účinků pravomocně nařízené likvidace pozůstalosti spočívá v tom, že dědická práva zůstavitelových dědiců a právo státu na vydání tzv. odúmrti zanikají (srov. § 200 písm. a/ z. ř. s.).
Při likvidaci pozůstalosti mohou být (zásadně) uspokojeny pohledávky, které věřitel řádně a včas přihlásil (srov. zejména § 240 a násl. z. ř. s.). V případě, že věřitel oznámil svou pohledávku soudu již v době od zahájení řízení o pozůstalosti do nařízení likvidace pozůstalosti, nemusí svůj úkon po nařízení likvidace „opakovat“, jestliže již takové oznámení mělo náležitosti, které jsou vyžadovány pro přihlášku; podle ustanovení § 245 z. ř. s. se takové oznámení považuje za přihlášku.
U promlčení pohledávek přihlášených do likvidace pozůstalosti se nepoužije ustanovení § 648 o. z. a ani nelze uvažovat o analogickém užití § 643 odst. 1 o. z. Promlčení těchto pohledávek při likvidaci pozůstalosti totiž speciálně upravuje ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s. [„(1) Podá-li věřitel přihlášku nebo pokládá-li se jeho podání za přihlášku (§ 245), promlčecí lhůta a lhůta pro zánik práva přestane běžet, a to s účinností ode dne, v němž bylo usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti vyvěšeno na úřední desce soudu; to neplatí, byla-li přihláška odmítnuta. … (2) Ustanovení odstavce 1 se použije také tehdy, splnila-li se podmínka u přihlášky pohledávky podané jen podmíněně (§ 244)„] tak, že „podá-li věřitel přihlášku nebo pokládá-li se jeho podání za přihlášku (§ 245), promlčecí lhůta a lhůta pro zánik práva přestane běžet, a to s účinnosti ode dne, v němž bylo usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti vyvěšeno na úřední desce soudu„, ledaže by přihláška byla odmítnuta. Oproti obecné úpravě promlčení tak přestává běžet promlčecí lhůta nikoliv dnem, v němž věřitelé uplatnili své pohledávky u soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, ale pro všechny věřitele a všechny přihlášené pohledávky bez ohledu na to, kdy došly soudu (soudnímu komisaři), stejně, a to ode dne, v němž bylo usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti vyvěšeno na úřední desce soudu. Analogické užití ustanovení § 643 odst. 1 o. z. při likvidaci pozůstalosti vylučuje speciální ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s., jehož smyslem a účelem bylo upravit (některé) otázky promlčení zejména s přihlédnutím k povaze likvidace pozůstalosti jinak, než jak tomu je v případě, že povinnost přešla podle výsledků řízení o pozůstalosti na dědice.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 24 Cdo 729/2025, ze dne 29. 5. 2025)