Popření otcovství po souhlasu s umělým oplodněním
I. Otcovství k dítěti vzešlému z umělého oplodnění, které se narodilo v rozhodné době, v zásadě nelze popřít, pokud bylo umělé oplodnění provedeno se souhlasem dotčeného muže. Pravidlo zákazu (nemožnosti) popření otcovství dopadá jak na případy, kdy je otcovství založeno první domněnkou podle ustanovení § 776 o. z. (tj. umělé oplodnění provedené u provdané ženy se souhlasem jejího manžela), tak na situace, kdy je otcovství založeno podle ustanovení § 778 o. z. (tj. umělé oplodnění provedené u neprovdané ženy se souhlasem jejího partnera). Toto pravidlo „neplatí“ jen tehdy, „otěhotněla–li matka dítěte jinak„. Skutečnost, že otec dítěte vzešlého z umělého oplodnění není jeho biologickým otcem, je zde zcela nerozhodná (není relevantním důvodem pro popření otcovství).
Ustanovení § 787 o. z. nerozlišuje, zda byly použity spermie získané od muže, který se ženou podstupuje léčbu neplodnosti společně, nebo zda byly použity spermie anonymního dárce. V obou případech (slovy zákona „bez ohledu na to, jaké genetické látky bylo použito„) zákon chrání (a podporuje) úmyslné rodičovství, tedy situaci, kdy muž dobrovolně a vědomě souhlasil s umělým oplodněním, byť v případě anonymního dárce věděl, že nebude (zároveň) biologickým otcem dítěte. Souhlas muže s umělým oplodněním (bez ohledu na to, co bylo jeho motivem či pohnutkou k udělení tohoto souhlasu) zákon pokládá, a to plně v souladu s principy autonomie vůle a odpovědného rodičovství, za právní akt, kterým muž přijímá roli otce.
II. Jako výjimku ze zásady zákazu (nemožnosti) popření otcovství k dítěti počatému pomocí umělého oplodnění provedeného v tzv. kritické době se souhlasem muže z neplodného páru zákon vymezuje toliko situaci, že „matka otěhotněla jinak„. Protože jde o zákonnou výjimku z pravidla, je třeba ji vykládat restriktivně a současně v souladu s nejlepším zájmem dotčeného dítěte. Zákonnou formulaci, že „to (pravidlo zákazu popření otcovství) neplatí, otěhotněla-li matka jinak“, je proto třeba nepochybně chápat tak, že úspěšné popření otcovství je možné jen tehdy, že zde vymezená situace opravdu nastala, tj. je-li prokázáno, že matka vskutku „otěhotněla jinak„.
Pro vyvrácení zákonné domněnky otcovství k dítěti počatému za pomoci umělého oplodnění tedy nestačí pouhé tvrzení matky (nebo otce), že matka otěhotněla jinak než pomocí umělého oplodnění, případně že „postačuje zpochybnění faktu (existence důvodných pochybností), že k početí došlo prostřednictvím asistované reprodukce, k níž byl souhlas manžela dán“, nýbrž tato skutečnost musí být v řízení o popření otcovství postavena najisto. Musí být označeny důkazy, které spolehlivě vyvrátí presumovaný kauzální vztah mezi umělým oplodněním a otěhotněním.
Způsob, jakým lze tuto skutečnost prokázat, se bude lišit podle toho, zda šlo o homologní nebo heterologní asistovanou reprodukci, kdy je použito genetické látky anonymního dárce. Pokud mělo být provedeno homologní umělé oplodnění, znaleckým dokazováním (testem DNA) lze poměrně jednoduše stanovit, že otcem dítěte není muž, který dal k umělému oplodnění souhlas, a nepřímo tak dokázat, že matka otěhotněla jinak než v důsledku umělého oplodnění genetickou látkou manžela (příp. partnera, není-li matka vdaná). Bylo-li však provedeno heterologní umělé oplodnění genetickou látkou anonymního dárce, je situace pro popírajícího účastníka složitější. Musí prokázat, že matka dítěte otěhotněla jinak než při umělém oplodnění pomocí anonymního dárce, tedy že otěhotněla přirozenou cestou, zpravidla v důsledku soulože s jiným mužem. Možnost spolehlivého prokázání této (tvrzené) skutečnosti se ovšem zpravidla neobejde bez odběru vzorku DNA konkrétního muže, s nímž matka (podle tvrzení popírajícího účastníka) měla přirozeně otěhotnět, za účelem zjištění, zda jde skutečně o biologického otce dítěte.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 1621/2025, ze dne 27. 8. 2025)
Přezkum oprávněnosti výpovědi nájmu prostoru sloužícího podnikání
K žalobě o přezkum oprávněnosti výpovědi nájmu prostoru sloužícího podnikání dle § 2314 odst. 3 o. z. je aktivně věcně legitimována jen vypovídaná strana zásadně při současném splnění předpokladu, že v době doručení výpovědi a též v době rozhodnutí soudu o žalobě o přezkoumání její oprávněnosti příslušný nájemní poměr již nezanikl na základě jiné právní skutečnosti (z jiného právního důvodu).
V takovém případě – jestliže příslušný nájemní poměr již „beztak“ skončil (a není mezi účastníky ani veden jiný spor, v němž by posouzení oprávněnost výpovědi z nájmu bylo právně významnou otázkou, kterou si soud coby otázku předběžnou není oprávněn posoudit) – totiž nemá výsledek „věcného„ přezkumu oprávněnosti výpovědi již dopad na existenci (trvání) nájmu, a tím v uvedeném směru ani do právních poměrů (právní sféry) vypovídané strany (na jejím právním postavení „osoby bez práva nájmu“ nemůže ničeho zvrátit).
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 26 Cdo 1001/2025, ze dne 27. 8. 2025)