Doručování osvědčení podle čl. 53 nařízení Brusel I bis
(nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis„ nebo „nařízení„)
Účelem osvědčení podle čl. 53 nařízení Brusel I bis je autoritativně osvědčit, že rozhodnutí je vykonatelné. Osvědčení představuje základ pro uplatňování zásady přímé vykonatelnosti rozhodnutí vydaných v zahraničí a orgány dožádaného státu jsou podle nového systému povinny vykonat rozhodnutí pouze na základě informací obsažených v tomto rozhodnutí a osvědčení podle čl. 53. Obrana povinného následně spočívá v návrhu na odepření uznání cizího rozhodnutí z důvodů uvedených v čl. 45.
Osvědčení musí být povinnému doručeno před přijetím prvního opatření v rámci výkonu rozhodnutí, k čemuž je podle exekučního řádu povolán soudní exekutor, a to spolu s vyrozuměním o zahájení exekuce a popřípadě dalšími listinami do vlastních rukou. Případné pochybení soudního exekutora však nemůže vést k odepření výkonu cizího rozhodnutí pro rozpor s veřejným pořádkem, neboť v řízení o uznání či odepření uznání cizího rozhodnutí se posuzují účinky cizího rozhodnutí na veřejný pořádek státu, v němž má být rozhodnutí uznáno (a vykonáno). Doručení osvědčení není tedy podmínkou zahájení exekučního řízení a nemá vliv na údaje o vykonatelnosti cizího rozhodnutí uvedené v osvědčení, jež vyplňuje členský stát původu.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 20 Cdo 1073/2025, ze dne 25. 8. 2025)
Výhrada veřejného pořádku podle čl. 45 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis
I. Výhrada veřejného pořádku ve smyslu čl. 45 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis musí být vykládána restriktivně a musí být uplatněna pouze ve výjimečných případech. Pojem veřejného pořádku zahrnuje jen základní normy procesního práva zaručující stranám právo na spravedlivý proces, přičemž platí, že i náprava procesních vad je záležitostí soudů státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno. Ve státě uznání (odepření uznání) lze zohlednit jen zcela principiální procesní vady, spočívající zejména v tom, že ve státě původu nebyla účastníku vůbec dána příležitost svá procesní práva uplatnit.
Nejvyšší soud v souvislosti s doručováním rozhodnutí přijal závěr, že exekuční soud dožádaného státu není oprávněn přezkoumávat samotnou proceduru doručování rozhodnutí státu původu, zároveň však nesmí ignorovat skutečnost, pokud by rozhodnutí nebylo doručeno. Doručení rozhodnutí soudu patří mezi taková práva účastníků řízení, jejichž porušení může vést i k porušení práva na spravedlivý proces zakotvené v Listině základních práv a svobod i Listině základních práv Evropské unie. Vždy je však třeba zkoumat, proč k doručení rozsudku nedošlo a zda ve státě původu bylo možné proti nedoručení rozsudku či nesprávného doručení rozsudku brojit.
II. V souzené věci se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, uzavřel-li, že nedoručení rozsudku povinné nezakládá rozpor s veřejným pořádkem. Povinnost zaplatit vymáhanou částku byla povinné uložena rozsudkem Soudního dvora Hlavního města v Budapešti, který je předběžně vykonatelný. Povinná byla u vyhlášení rozsudku maďarského odvolacího soudu, byla poučena o tom, že proti tomuto rozsudku se nelze odvolat. Zároveň využila možnost danou jí maďarským procesním právem a napadla způsob doručení tohoto rozsudku, jenž byl doručen advokátovi, který již neměl povinnou zastupovat. Za takových okolností nelze přisvědčit povinné, že nedoručení rozsudku maďarského odvolacího soudu zasahuje do jejího práva na spravedlivý proces tak intenzivně, že by uznání tohoto rozsudku vyvolávalo rozpor s veřejným pořádkem.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 20 Cdo 1073/2025, ze dne 25. 8. 2025)