Odmítnutí plnění dluhu nabízeného třetí osobou namísto dlužníka

I. Věřitel může odmítnout plnění nabízené třetí osobou namísto dlužníka ve smyslu ustanovení § 1936 odst. 1 o. z. [„(1) Věřitel musí přijmout plnění, které mu se souhlasem dlužníka nabídne třetí osoba. To neplatí, je-li plnění vázáno na osobní vlastnosti dlužníka. … (2) Kdo plní dluh jiného, aniž za dluh ručí a ani jinak dluh nezajistil, může na věřiteli požadovat před splněním nebo při něm, aby mu postoupil svoji pohledávku.“] pouze tehdy, je-li vzhledem ke všem okolnostem zjevné, že dlužník s takovým plněním souhlas neudělil.

II. Souhlas dlužníka s plněním svého dluhu třetí osobou ve smyslu ustanovení § 1936 odst. 1 o. z. představuje jednostranné, adresné právní jednání, učiněné ve vztahu k třetí osobě; toto právní jednání může být učiněno jakoukoliv formou, i konkludentně (tedy tak, aby byl třetí osobě seznatelný úmysl dlužníka souhlas poskytnout).

Má-li být peněžitý dluh splněn dlužníkem bankovním převodem připsáním na účet věřitele, nepochybně bude takovým jednáním předání veškerých nezbytných platebních údajů (číslo účtu věřitele, variabilní symbol apod.), podle nichž třetí osoba věřiteli plní. Pokud třetí osoba takto plní (tedy věřiteli se dostane do dispozice plnění, které odpovídá jeho ujednání s dlužníkem o způsobu zaplacení dluhu), nemůže věřitel takové plnění odmítnout s odkazem na ustanovení § 1936 odst. 1 o. z., neboť takto poskytnuté plnění nemůže u věřitele přivodit pochybnost o tom, že byl souhlas dlužníka třetí osobě poskytnut, resp. nemůže být zjevné, že dlužník souhlas neposkytl.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 293/2025, ze dne 29. 10. 2025)