Vypořádání SJM, zaniklého smrtí jednoho z manželů, rozhodnutím soudu
Preferovaným způsobem vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo smrtí jednoho z manželů, je dohoda dědiců a pozůstalého manžela. Vypořádání autoritativním rozhodnutím soudu je možné pouze, pokud účastníci k dohodě nedospějí. Smyslem vypořádání je určit, které z věcí, práv nebo z jiných majetkových hodnot náležejících do společného jmění, popřípadě jaká jejich část (ideální podíl), tvoří předmět dědictví (pozůstalostní jmění) a které z nich, popřípadě jaká jejich část (ideální podíl), připadají pozůstalému manželovi; případný rozdíl je třeba vyrovnat tzv. náhradovou pohledávkou, která se zařadí do soupisu aktiv nebo pasiv dědictví. Při tomto určení soud vychází z obecných pravidel pro vypořádání společného jmění uvedených v ustanovení § 742 o.z. (s výjimkou způsobu vypořádání v odst. 1 písm. c); srov. § 764 odst. 1 o.z.).
Soudem zvolený způsob vypořádání zaniklého společného jmění manželů je vždy daný okolnostmi konkrétního případu. Soudní praxe přitom zohledňuje i vyjádření samotných účastníků. Soud má usilovat o racionální a spravedlivé vypořádání zaniklého společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky také s ohledem na stanovisko (příp. potřeby) jednotlivých účastníků pozůstalostního řízení. Současně, jak vyplývá z ustanovení § 764 odst. 1 o.z. i § 162 odst. 1 z.ř.s., by neměl opomenout při hledání spravedlivého řešení přihlédnout také k vůli zůstavitele a jeho pokynům.
Judikaturou dovozovaná přednost rozdělení majetku mezi pozůstalou manželku a dědice před přikázáním majetku do jejich podílového spoluvlastnictví je (logicky) aplikovatelná až tehdy, pokud nedošlo k dohodě pozůstalé manželky a dědiců o vypořádání majetku jinak a pokud soud nemá jiné se zákonem korespondující „vodítko“ pro určení, které z věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot náležejících do společného jmění, popřípadě jaká jejich část (podíl), tvoří předmět dědictví a které z nich, popřípadě jaká jejich část (podíl), připadají pozůstalé manželce; až tehdy také soud případně může přistoupit ke zohlednění okolností konkrétního případu (zejména dobrých nebo naopak špatných vztahů mezi účastníky řízení), aby jimi odůvodnil způsob vypořádání majetku.
Ø Je-li „vodítkem“ pro spravedlivé řešení poslední vůle zůstavitele (zejména požadavek, aby závětní dědicové nabyli movitý a nemovitý majetek), není v souladu s touto vůlí, aby jim namísto věcí připadla pouze náhradová pohledávka.
(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 2071/2024, ze dne 28. 11. 2025)
Dodatečné projednání pozůstalosti podle § 192 zákona o zvláštních řízeních soudních (z. ř. s.)
Ø Neexistenci opravného prostředku proti rozhodnutí o zastavení řízení podle ustanovení § 154 z.ř.s. (zanechal-li zůstavitel majetek bez hodnoty nebo jen majetek nepatrné hodnoty) nahrazuje možnost podat podnět k dodatečnému projednání dědictví podle ustanovení § 192 z.ř.s.
Zjistí-li se dodatečně (kdykoliv v budoucnu), že zůstavitel nezanechal pouze majetek nepatrné hodnoty, nýbrž že zde je též majetek další (který je spolu s dříve zjištěným majetkem vyšší než nepatrné hodnoty), nezakládá dříve vydané usnesení o zastavení řízení překážku věci pravomocně rozhodnuté. Soud (na návrh i bez návrhu) dodatečně projedná tento nově objevený majetek (aktivum pozůstalosti) v řízení, které je v podstatě shodné s klasickým průběhem pozůstalostního řízení. Předmětem tohoto řízení je i rozhodování o dědickém právu. Dodatečné projednání dědictví je přitom možné jen tehdy, objeví-li se dodatečně nové aktivum pozůstalosti, a za tohoto předpokladu lze projednat i nové dluhy zůstavitele (pasiva pozůstalosti). Objeví-li se dodatečně pouze pasiva pozůstalosti, soud je neprojedná.
Při nově objevivším se aktivu pozůstalosti sice nezakládá dříve vydané usnesení o zastavení původního řízení podle ustanovení § 154 z.ř.s. překážku věci pravomocně rozhodnuté, ovšem (i po zahájení řízení podle ustanovení § 192 z.ř.s.) zůstává nedotčeno v tom smyslu, že dodatečné projednání pozůstalosti není možno chápat jako specifickou formu opravného řízení,
Ø a proto na závěrech, ke kterým dospělo původní řízení o pozůstalosti, nelze v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti v žádném ohledu nic měnit.
Nelze tedy ničeho měnit na vydání bezcenného nebo nepatrného majetku (původně zjištěného aktiva pozůstalosti) vypraviteli pohřbu, a to již z toho důvodu, že smyslem postupu podle ustanovení § 154 z.ř.s. je bezpochyby (mimo jiné) poskytnout vypraviteli pohřbu (bez ohledu na to, zda je či není dědicem zůstavitele) z aktiv pozůstalosti alespoň částečnou úhradu nákladů, které vynaložil na zůstavitelův pohřeb. V řízení o dodatečném projednání pozůstalosti podle ustanovení § 192 z.ř.s. proto soud již k tomuto nepatrnému majetku (původně zjištěnému aktivu pozůstalosti), který byl vydán vypraviteli pohřbu, nepřihlédne, tj. nezahrne jej do nově objevivších se aktiv pozůstalosti, která mají být dodatečně projednána. Tento majetek má pro řízení o dodatečném projednání pozůstalosti podle ustanovení § 192 z.ř.s. význam jen potud, že objeví-li se dodatečně další majetek nepatrné hodnoty, lze toto řízení zahájit za předpokladu, že dříve zjištěný nepatrný majetek již společně s nově objeveným nepatrným majetkem hodnotu nepatrného majetku převyšuje.
Ø Jde-li ovšem o pasivum pozůstalosti v podobě nákladů vynaložených na pohřeb zůstavitele, zde není vyloučeno, aby soud k tomuto pasivu v řízení zahájeném podle ustanovení § 192 z.ř.s. přihlédl, pokud vypravitel pohřbu tento dluh uplatní. Z logiky věci ovšem vyplývá, že k tomuto pasivu pozůstalosti lze přihlédnout pouze do výše, v jakém nebylo uspokojeno z aktiva pozůstalosti vydaného jako majetek nepatrné hodnoty vypraviteli pohřbu podle ustanovení § 154 z.ř.s.
(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 2071/2024, ze dne 28. 11. 2025)