Sporný prodej automobilu vyústil v potyčku, při jejímž posouzení trestní soudy porušily procesní práva obviněného stěžovatele
Jedním z klíčových důkazů byl kamerový záznam potyčky. Odvolací trestní soud opomněl, že nemůže bez vlastního dokazování učinit dílčí skutková zjištění plynoucí z tohoto potenciálně významného důkazu, který nalézací soud sice provedl, ale neučinil z něj žádný skutkový závěr. Stejně tak Nejvyšší soud nemůže bez vlastního dokazování přehodnotit potenciálně významný důkaz ve srovnání s hodnocením, které provedl trestní soud nižšího stupně. Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce, jak provádět a protokolovat důkaz videozáznamem, nejednotná. I když tuto skutečnost účastnící nenamítali, rozhodující senát měl povinnost předložit tuto otázku velkému senátu. Ústavní soud tak musel zasáhnout i pro porušení práva na zákonného soudce rozhodujícím senátem Nejvyššího soudu.
Trestní kauza má svůj původ ve sporném prodeji automobilu. Zatímco stěžovatel vykonával trest odnětí svobody za jinou trestnou činnost, jeho manželka bez jeho vědomí prodala stěžovatelův automobil. Po svém propuštění chtěl stěžovatel od kupujícího získat auto nazpět. Poté, co stěžovatel kupujícího opakovaně vyzval k vrácení vozu, podle zjištění trestních soudů v lednu 2023 přijel před dům kupujícího, kde nastala slovní roztržka, během níž v jeden okamžik stěžovatel vytáhl nůž, proto mu kupující ze strachu o svou rodinu odevzdal klíče od auta. Poté stěžovatel odjel s vozem (ve kterém byly i osobní věci kupujícího a jeho rodiny), pryč. Předtím ještě na kupujícího volal, aby mu poslal číslo účtu, na který mu vrátí zaplacenou kupní cenu vozu. V řízení před obecnými soudy byl kupující v pozici poškozeného a stěžovatel byl obviněným. Trestní soudy se v podstatě přiklonily ke skutkové verzi, kterou v této podobě předestřel poškozený kupující. Okresní soud stěžovatele odsoudil za trestný čin (zločin) vydírání k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Stěžovatel se poté neúspěšně bránil u krajského soudu a Nejvyššího soudu.
V ústavní stížnosti kritizoval stěžovatel způsob, jakým trestní soudy prováděly dokazování kamerovým záznamem z místa činu i to, jak jej hodnotily. Trestní soudy neprotokolovaly skutková zjištění po přehrání kamerového záznamu. Neučinily žádná dílčí skutková zjištění a nezaprotokolovaly je ihned poté, co provedly důkaz kamerovým záznamem. Trestní soudy také podle stěžovatele nesprávně hodnotily důkazy (přetrvávající rozpory ve výpovědích svědků) a odsoudily ho i přes existenci důvodných pochybností.
Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Zdeněk Kühn) ústavní stížnosti (zčásti) vyhověl a rozhodnutí Nejvyššího soudu i odvolacího soudu zrušil. Obě rozhodnutí porušila stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Rozhodnutí Nejvyššího soudu navíc porušilo i stěžovatelovo základní právo na zákonného soudce.
Ústavní soud z napadených rozhodnutí a trestního spisu zjistil, že se soudy v podstatě přiklonily ke skutkové verzi předestřené poškozeným. Tuto verzi potvrdila i manželka poškozeného, která byla podle svých slov přítomna na místě činu. Verze stěžovatele byla odlišná, navíc tvrdil, že manželka poškozeného na místě vůbec nebyla. Součástí důkazního materiálu byl mj. kamerový záznam, který zachycoval incident před domem poškozeného. Okresní soud přehrál kamerový záznam v hlavním líčení, dále s ním však nijak nepracoval – ani jej nehodnotil, ani z něj neučinil jakákoli skutková zjištění (ani v průběhu hlavního líčení, ani v odůvodnění napadeného rozsudku). Krajský soud se (v reakci na kritiku stěžovatele, který v odvolání napadl zejména nejasnosti ohledně kamerového záznamu), neztotožnil s tím, jak stěžovatel vykládá a hodnotí kamerový záznam. Byť soud podotkl horší kvalitu videa, při „skutečně důkladném přezkoumání záznamu“ je na něm pohyb osob bezpečně rozpoznatelný. Záznam potvrzuje svědecké výpovědi obou manželů, tj. že manželka poškozeného byla přítomna na místě činu. Krajský soud sám důkaz kamerovým záznamem neprovedl. Také Nejvyšší soud se (opět v reakci na kritiku stěžovatele) obsažně vyjádřil ke kamerovému záznamu. Z důvodu nízké kvality záznamu Nejvyšší soud nesouhlasil s krajským soudem, že kamerový záznam prokazuje přítomnost manželky poškozeného na místě činu. Ze záznamu je vidět jen to, že na místě činu byl v rozhodném okamžiku poškozený a jeho pes, manželka však na záznamu vidět není. Záznam neměl žádnou vypovídací hodnotu, stěžovatelovu vinu však prokazují jiné důkazy.
Odvolací trestní soud ale nemůže bez vlastního dokazování učinit dílčí skutková zjištění plynoucí z potenciálně významného důkazu, který nalézací soud sice provedl, ale neučinil z něj žádný skutkový závěr. Stejně tak Nejvyšší soud nemůže bez vlastního dokazování přehodnotit potenciálně významný důkaz ve srovnání s hodnocením, které provedl trestní soud nižšího stupně. V opačném případě trestní soudy poruší ústavní principy bezprostřednosti, ústnosti a kontradiktornosti, a tedy základní právo obviněného na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). S ohledem na způsob nakládání s důkazem (sporným kamerovým záznamem) proto Ústavní soud musel zrušit napadená rozhodnutí Nejvyššího i odvolacího soudu.
Nejvyšší soud dále porušil stěžovatelovo základní právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), protože spornou procesní otázku, jak provádět a protokolovat důkaz videozáznamem, nepředložil velkému senátu trestního kolegia, který je ze zákona příslušný (mimo jiné) ke sjednocování judikatury trestních soudů. Za situace, kdy je judikatura Nejvyššího soudu v této otázce nejednotná, měl rozhodující senát Nejvyšší soudu věc předložit velkému senátu. Nejvyšší soud jako sjednocovatel judikatury obecných soudů je povinen znát svou vlastní judikaturu a zohlednit ji, a to i když se jí účastníci řízení nedovolávají. Pokud rozhodne v rozporu s vlastní judikaturou, aniž věc postoupí velkému senátu kolegia, poruší právo na zákonného soudce, byť by se účastníci řízení opačné judikatury v řízení před Nejvyšším soudem ani nedovolávali.
Ačkoliv stěžovatel napadl všechna rozhodnutí trestních soudů, Ústavní soud zrušil jen usnesení krajského soudu a Nejvyššího soudu. Kauza se nyní vrací před odvolací soud, kterému se tím vytváří prostor, aby provedl důkaz kamerovým záznamem a umožnil stěžovateli, aby se k němu znovu vyjádřil. Současně se musí procesně řádným postupem vyjasnit, zda jde o důkaz významný (jak uvedl krajský soud), či naopak důkaz bez většího významu pro nynější věc (jak uvedl Nejvyšší soud).
Text 11 stránkového kasačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 23.04. 2026 spisové značky IV. ÚS 2338/25 je dostupný z níže uvedeného linku:
https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2026/4-2338-25_AN.pdf
IV.US-2338-25.pdf