IV.ÚS 1162/23 – souhlas s podáním žaloby nezletilého dítěte / III.ÚS 707/24 – postup soudu při vyloučení zvoleného obhájce / II.ÚS 3406/22 – formalistická a restriktivní aplikace restitučních zákonů.

ÚS: Souhlas s podáním žaloby nezletilého dítěte

 

I. Obecný soud při rozhodování ve věcech souhlasu s podáním žaloby nezletilého dítěte (§ 898 odst. 1 občanského zákoníku) musí jednak zjistit, zda je v zájmu nezletilého vést řízení, jednak zvážit případnou újmu, která by nezletilému v souvislosti s vedením řízení mohla nastat.


II. Ochrana nejlepších zájmů dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) vylučuje, aby prostřednictvím dětských žalob uspokojovali rodiče svou potřebu sjednocovat domnělé či skutečné nešvary ve státě a společnosti, pokud mohou stejného výsledku dosáhnout vlastní žalobou.


(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 1162/23, ze dne 10. 12. 2024)

 

 

ÚS: Postup soudu při vyloučení zvoleného obhájce

 

Neakceptuje-li dovolací soud obviněným zvoleného obhájce, je nutné jej postupem stanoveným v trestním řádu vyloučit. Za porušení ústavních práv obviněného je třeba zásadně považovat postup, kterým soud volbu obhájce ignoruje a obviněného pouze přípisem informuje, že o podaném dovolání nebude rozhodovat.


(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 707/24, ze dne 14. 11. 2024)

 

 

ÚS: Formalistická a restriktivní aplikace restitučních zákonů

 

Při aplikaci restitučních zákonů není možno postupovat příliš restriktivně a formalisticky, ale naopak velmi citlivě vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Nelze přitom abstrahovat ani od notoricky známého, tzv. třídního přístupu státních orgánů v období totalitního režimu. Ke splnění účelu restitucí je rovněž nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, jelikož demokratický právní stát nesmí vytvářet další křivdy, a to ani za pomoci zdánlivě adekvátního výkladu zákona, který je však příliš sofistikovaný a vede k závěrům, které restituenti právem považují za nespravedlivé. Soud tedy není vázán doslovným zněním zákonného ustanovení bezvýhradně, ale smí a musí se od něj odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, nebo některý z principů, jenž má základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.


(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 3406/22, ze dne 2. 12. 2024)