Povinnost zaměstnavatele zajišťovat BOZP při práci i vůči OSVČ

 

Zákoník práce ukládá zaměstnavatelům všeobecnou povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci, klade důraz na odpovědnost zaměstnavatele za bezpečné a zdraví neohrožující podmínky výkonu práce a stanovuje, kdo konkrétně tuto povinnost musí plnit. Zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaměstnavatelem je cíleno na vlastní zaměstnance, na zaměstnance jiného zaměstnavatele, kteří plní úkoly na pracovišti zaměstnavatele (srov. § 101 odst. 3 a 4 zák. práce), a rovněž na všechny další fyzické osoby, které se s vědomím zaměstnavatele zdržují na jeho pracovištích (srov. § 101 odst. 5 zák. práce).

Za pracoviště zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 101 odst. 5 zák. práce je třeba považovat veškeré prostory, v nichž zaměstnavatel vykonává činnost prostřednictvím svých zaměstnanců (včetně míst a prostor s touto činností souvisejících), nad nimiž má kontrolu a v nichž jsou fyzické osoby odlišné od jeho zaměstnanců, které se v nich s jeho vědomím zdržují, vystaveny rizikům možného ohrožení života a zdraví. Pracoviště zaměstnavatele může být zároveň i pracovištěm jiného zaměstnavatele, který na základě smluvního vztahu se zaměstnavatelem provádí v jeho prostorách činnost prostřednictvím svých zaměstnanců. Také tento (jiný) zaměstnavatel má povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci, která se kromě jeho vlastních zaměstnanců vztahuje i na všechny další fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovišti. Této povinnosti zaměstnavatele nezbavuje okolnost, že jeho pracoviště se nachází v prostorách jiného zaměstnavatele, kterého na druhé straně stejné zákonné povinnosti nezprošťuje smluvní vztah mezi zaměstnavateli, a to i kdyby jeho obsahem byla též úprava vzájemných práv a povinností obou zaměstnavatelů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na stejném pracovišti.

Fyzickými osobami, na které se podle ustanovení § 101 odst. 5 zák. práce vztahuje povinnost zaměstnavatele zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci, jsou jakékoli fyzické osoby odlišné od jeho zaměstnanců, které se s vědomím zaměstnavatele zdržují na jeho pracovišti, bez ohledu na účel, za kterým se tam nacházejí, a na to, zda je mezi nimi a zaměstnavatelem smluvní nebo jiný právní vztah.

 

Ø    Takovou fyzickou osobou může být i osoba samostatně výdělečně činná, která na základě dohody uzavřené se subdodavatelem smluvního dodavatele zaměstnavatele provádí v jeho prostorách úklidové práce.

 

Okolnost, že tato osoba uvedenou činnost vykonává samostatně, vlastním jménem a na vlastní účet a odpovědnost [srov. § 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů a § 420 odst. 1 o. z.], na jejím postavení z hlediska ustanovení § 101 odst. 5 zák. práce nic nemění.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 1325/2025, ze dne 30. 9. 2025)

 

 

Nepřípustnost zpětné aplikace § 2236 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“) na nájemní smlouvy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák.“)

 

S ohledem na princip nepravé retroaktivity se posuzování předpokladů vzniku nájemních vztahů – posuzování účinků právních skutečností, jež je měly založit a jež nastaly v období do 31. 12. 2013 (za účinnosti obč. zák.), řídí právě (pouze) touto právní úpravou. Právní úprava o. z. se dle § 3074 odst. 1 věta prvá o. z. uplatní na tyto vztahy též, avšak nemůže vést ke zpětnému vzniku, změně či zániku k 1. 1. 2014 existujících (či neexistujících) právních poměrů.

Úpravu § 2236 odst. 1, 2 o. z. [„(1) Bytem se rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou částí domu, tvoří obytný prostor a jsou určeny a užívány k účelu bydlení. Ujednají-li si pronajímatel s nájemcem, že k obývání bude pronajat jiný než obytný prostor, jsou strany zavázány stejně, jako by byl pronajat obytný prostor. … (2) Skutečnost, že pronajatý prostor není určen k bydlení, nemůže být na újmu nájemci.“], nově definující (možný) předmět nájmu bytu, tak nelze vykládat tak, že by mohla vést ke zpětnému „přehodnocení„ absolutní neplatnosti nájemní smlouvy (dohody o užívání bytu) uzavřené v období před nabytím jeho účinnosti (do 31. 12. 2013). Nevede tedy ke konvalidaci z tohoto důvodu dle § 39 obč. zák. absolutně neplatné nájemní smlouvy (dohody o užívání bytu). V takovém případě by se jednalo o nepřípustnou pravou retroaktivitu.

Je proto třeba dospět k závěru, že § 2236 odst. 2 o. z. se z povahy věci – stejně jako § 2236 odst. 1 o. z. – uplatní pouze na smlouvy o nájmu bytu (a nájmu domu) uzavírané podle právní úpravy o. z., tedy v období od 1. 1. 2014. To však nevylučuje posouzení projednávané věci dle právní úpravy § 2238 o. z. [„Užívá-li nájemce byt po dobu tří let v dobré víře, že nájem je po právu, považuje se nájemní smlouva za řádně uzavřenou.“].

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 26 Cdo 1562/2025, ze dne 24. 9. 2025)