K možnosti vydání rozsudku pro tzv. fikci uznání

Uplatnil-li žalobce v žalobě více práv (nároků) se samostatným skutkovým základem a soud je projednává (aniž by postupoval podle ustanovení § 112 odst. 2 o. s. ř.) ve společném řízení, nastává (může nastat) fikce uznání ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto práv (nároků) – jak vyplývá z jejich povahy a principu tzv. objektivní kumulace – samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.

Právo na úroky nebo na úroky z prodlení, i když jsou příslušenstvím pohledávky, je relativně samostatným právem, které věřitel nemusí uplatnit (u soudu) současně s jistinou. Procesně samostatně uplatnitelnými jsou přitom nejen jistina pohledávky na straně jedné a její příslušenství (úroky a/nebo úroky z prodlení) na straně druhé, nýbrž i jen části jistiny pohledávky nebo i jen části takového příslušenství pohledávky.

Jestliže fikce uznání nastává (může nastat) v případě uplatnění více relativně samostatných práv (nároků), která jsou uplatněna v jednom řízení, samostatně ke každému z těchto nároků, a pakliže mezi taková (relativně samostatná práva) patří i úrok z prodlení, mohou účinky fikce uznání (ve smyslu ustanovení § 153a o. s. ř.) nastat samostatně jak k jistině spolu s úrokem z prodlení, tak pouze k jistině, jestliže úrok z prodlení byl v žalobě uplatněn v rozporu s hmotným právem. Účinky fikce uznání tak nenastanou jen k úrokům z prodlení, které byly uplatněny v rozporu s hmotným právem; nic však nebrání tomu, aby tyto účinky nastaly ve vztahu k jednotlivým (relativně samostatným) právům (nárokům), byly-li ve vztahu k nim splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro fikci uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. Vydání rozsudku pro tzv. fikci uznání i v případě rozhodnutí o části uplatněného nároku aprobuje i konstantní judikatura Nejvyššího soudu.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 1878/2022, ze dne 26. 3. 2024)

Odměna soudního komisaře v pozůstalostním řízení

I. Ustanovení § 171 odst. 2 z. ř. s. [„(1) Aktiva pozůstalosti soud zjistí především ze soupisu pozůstalosti nebo ze seznamu pozůstalostního majetku anebo ze společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku. … (2) Nebyla-li zjištěna podle odstavce 1, soud aktiva pozůstalosti objasní z údajů dědiců a uvede je v seznamu aktiv. Neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do aktiv pozůstalosti, ke spornému majetku se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží.] definující pasiva pozůstalosti používá k jejich vymezení taxativní výčet, z čehož současně plyne, že jiné než tam uvedené pohledávky (byť vymezené i prostřednictvím tzv. právně neurčitých pojmů) nemohou být do pasiv pozůstalosti zahrnuty.

II. Mezi dluhy, které vznikly po smrti zůstavitele, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti, patří zákonem výslovně předjímané náklady na pořízení soupisu pozůstalosti (§ 1686 o. z.), právo dědice na náhradu nákladů učiněných při splnění odkazů a na přiměřenou odměnu za svou námahu (§ 1630 o. z.), je-li pozůstalost odkazy obtížena tak, že je téměř vyčerpána; nebo odměna soudního komisaře, ta ovšem jen tehdy, je-li hrazená podle § 109 odst. 1 z. ř. s. z majetku likvidační podstaty (tedy jen) v případě likvidace pozůstalosti

Jde-li o odměnu soudního komisaře (obecně) platí, že je vnímána jako součást nákladů řízení, o níž soud (soudní komisař), jako o nákladech řízení dalších účastníků, rozhoduje z povinnosti úřední, a to zpravila až v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř. a § 128 a § 1 odst. 3 a 4 z. ř. s.). Platí současně dlouhodobě judikatorně ustálený závěr, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve až na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní (právotvornou) povahu. V občanském soudním řízení (včetně řízení odbývajícího se v režimu z. ř. s.) platí přitom i nadále zásada, že náklady řízení, které vznikají účastníku osobně či jeho zástupci, si každý účastník platí ze svého (§ 140 odst. 1 o. s. ř.); právo na náhradu těchto nákladů a vznik pohledávky se tak pojí až s právní mocí rozhodnutí soudu o těchto nákladech. Stejné pravidlo platí přiměřeně o nákladech dalších osob zúčastněných na řízení (typicky soudních komisařů), popř. o nákladech, jež ze svého zálohoval stát (§ 148 o. s. ř). Lze proto shrnout, že není žádného rozumného důvodu, aby specificky v pozůstalostním řízení byly náklady řízení či odměna soudního komisaře (s výjimkou likvidace pozůstalosti), které i v jiných řízeních platí (nesou či nahrazují) jejich účastníci, považovány za dluh, jež by měl být součástí pasiv pozůstalosti.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 885/2024, ze dne 8. 4. 2024)