Dobrá víra ve stav uvedený v evidenci nemovitostí
Ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti (§ 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem). Podobné ustanovení o presumpci dobré víry zákon č. 22/1964 Sb. neobsahoval. Ze skutečnosti, že zákon váže dobrou víru ve stav katastru až na zápisy učiněné po 1. 1. 1993, rezultuje, že dřívějším zápisům do evidence nemovitostí nelze pro často se vyskytující nesoulad mezi stavem právním a zapsaným, jenž koneckonců odpovídá toliko evidenčnímu charakteru tohoto veřejného seznamu stejný účinek přiznat. Smysl a účel evidování nemovitostí v období před 1. 1. 1993 se totiž neřídil požadavkem na zaznamenání vlastnických a jiných právních vztahů k nemovitým věcem v souladu se skutečným právním stavem, ale jako informační zdroj nezbytný zejména pro plánování a řízení zemědělské výroby, pro výkaznictví a statistiku o zemědělském půdním fondu a lesním fondu, pro přehledy nemovitostí vedené socialistickými organizacemi (viz § 1 a § 6 zákona č. 22/1964 Sb.).
Soulad držby se stavem evidence nemovitostí podle zákona č. 22/1964 Sb. je tak skutečností, ke které lze při komplexním hodnocení dobré víry držitele přihlédnout; není však sama o sobě důvodem, aby držba byla kvalifikována jako oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 22 Cdo 1615/2024, ze dne 23. 7. 2024)
K posuzování dobré víry obce
V usnesení sp. zn. 28 Cdo 2476/2020 Nejvyšší soud vyložil, že „posouzení dobré víry obce jako veřejnoprávní korporace musí být podrobeno stejným pravidlům jako v případě jakéhokoliv jiného držitele, tedy vyžaduje se objektivní zohlednění všech relevantních okolností, za nichž mohla obec při zachování obvyklé opatrnosti předpokládat, že jí věc po právu patří. Nelze ovšem zcela odhlédnout od toho, že požadavek na určitou úroveň právního vědomí a možnosti zjišťovat si relevantní skutečnosti v souvislosti s vykonávanou držbou může být uplatněn rozdílně (mírněji) u obce menší velikosti, a naopak za určitých okolností vyšším než obvyklým standardem u některých subjektů veřejného práva. Za takové subjekty veřejného práva lze považovat i statutární města. U statutárního města se předpokládá za pomoci odborného administrativního aparátu možnost kvalifikovaného zjišťování rozhodných skutečností o pozemcích spadajících do katastrálních území tvořících území města, o jejich vlastnících, historii dané lokality a předání zjištěných poznatků voleným představitelům města“.
Při posuzování dobré víry obce lze tedy přihlédnout i k tomu, zda disponuje odborným aparátem, který je vzhledem k daným poměrům schopen zjišťovat držební poměry; přitom nelze zcela odhlédnout od reálných možností daných personálním vybavením a velikostí a významem pozemků. Jinak řečeno, je třeba zvážit, zda v konkrétních poměrech bylo možné po obci spravedlivě žádat, aby prostřednictvím kompetentních osob rozpoznala i menší odchylky držby od skutečného průběhu vlastnické hranice. Nelze tedy zcela vyloučit že okolnost, že držitelem je obec – město disponující odborným aparátem, způsobilým posuzovat vlastnictví a držbu nemovitostí, mu jako držiteli lze přičíst k tíži. Je však třeba přihlédnout k reálné možnosti obce sledovat menší odchylky držby od vlastnického práva a k dalším skutečnostem týkajícím se držby; jde jen o jednu okolnost významnou pro posouzení držby jako oprávněné.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 22 Cdo 1615/2024, ze dne 23. 7. 2024)