Odvolání souhlasu nového žalobce se vstupem do řízení

Souhlas osoby s jejím vstupem do řízení na místo žalobce podle § 107a odst. 2 o. s. ř. učiněný vůči soudu je procesním úkonem, na který se vztahuje § 41a odst. 4 o. s. ř. a který tudíž může být odvolán, jen jestliže jeho odvolání dojde soudu nejpozději současně s tímto úkonem.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 23 Cdo 1369/2024, ze dne 25. 9. 2024)

Pojem „obvyklé bydliště dítěte“ podle čl. 8 odst. (1) nařízení Brusel II bis

I. Obvyklý pobyt (bydliště) dítěte ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis představuje místo, v němž má dítě těžiště svého života. Přichází-li v úvahu určení obvyklého pobytu (bydliště) na území více států Evropské unie, je úkolem soudu, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě. Kritéria pro rozlišení významnosti jednotlivých ukazatelů jsou uvedena v judikatuře Soudního dvora Evropské unie, přičemž poměr, který může posléze vyznít ve prospěch některého z členských států přicházejících v úvahu, může být určen až s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Právě důraz na zkoumání konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě vystihuje povahu „obvyklého bydliště“.

K určení obvyklého bydliště dítěte je kromě jeho fyzické přítomnosti na území členského státu třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že dítě bylo v tomto státě integrováno v rámci sociálního a rodinného prostředí, zejména trvání, pravidelnost, podmínky a důvody pobytu dítěte na území různých členských států, rodinné a sociální vazby dítěte v uvedených členských státech a případně místo a podmínky jeho školní docházky. Taktéž lze přihlédnout k záměru rodičů usadit se s dítětem v určitém členském státě, je–li vyjádřen konkrétními kroky. Naopak obvyklý pobyt dítěte na území určitého členského státu bez dalšího nezakládají a) předchozí dočasné pobyty rodiče a dítěte na území státu, ze kterého tento rodič pochází, kupříkladu v rámci dovolených nebo v období svátků, či b) skutečnost, že rodič pochází z určitého členského státu, z toho plynoucí kulturní vazby dítěte na tento stát a jeho vztahy s rodinnými příslušníky, již v tomto státě bydlí.

II. V projednávané věci z obsahu vyplývá, že obě nezletilé děti žily s rodiči ve společné domácnosti v XY až do 28.6.2019, kdy matka (která má XY státní příslušnost) i s nezletilými dětmi bez souhlasu otce odcestovala za svými rodiči do obce XY na XY a zde zůstala i s dětmi natrvalo. Podle shora podaného výkladu pojem „obvyklého bydliště“ představuje koncept skutkový, nikoliv právní. To znamená, že rozhodující je fakticita pobytu, kde má dítě těžiště (středobod) svého života. Bylo tak určující, že ke dni zahájení řízení o určení bydliště dětí a místa povinné školní docházky nezletilé i ke dni zahájení řízení o změnu úpravy poměrů nezletilých dětí obě nezletilé děti byly nejen (již déle než rok) přítomny na XY, ale také že zde byly dostatečně integrovány v rámci sociálního a rodinného prostředí (měly faktické bydliště v XY, kde žily s matkou v rodinném domě matčiných rodičů, měly zde vhodné zázemí, se slovenštinou neměly problém, byly zde hlášeny k trvalému pobytu, navštěvovaly tam školní zařízení, měly tam svého dětského lékaře atd.). Za tohoto skutkového stavu proto nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že ke dni zahájení výše uvedených řízení bylo obvyklé bydliště dětí na XY.

Na uvedeném závěru nic nemění, že mělo být přemístění nezletilých dětí na XY protiprávní. Případná protiprávnost (v důsledku porušení otcova práva péče o dítě jednostranným přemístěním dětí) má (měla by) vliv na mezinárodní příslušnost soudu pouze za splnění podmínek uvedených v čl. 10 nařízení Brusel II bis, tedy – mimo jiné – pokud by nositel práva péče o dítě podal podle čl. 8 Haagské úmluvy ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, vyhlášené jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí pod č. 34/1998 Sb. žádost (návrh) o navrácení dítěte u příslušných orgánů členského státu, kam bylo odebráno nebo kde je zadržováno. V dané věci se však otec u příslušných orgánů XY nepodal návrh na navrácení dětí podle Haagské úmluvy. Navíc v době, kdy mu běžela jednoletá lhůta podle čl. 10 nařízení Brusel II bis, uzavřel s matkou mimosoudní dohodu o právu péče o děti a styku, takže by bylo možno dovodit, že se s únosem dětí smířil ve smyslu čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy.

(podle usnesení Nejvyššího soudu ČR spisových značek 24 Cdo 2530/2022; 24 Cdo 2533/2022; 24 Cdo 2534/2022, ze dne 25. 9. 2024)