24 Cdo 1063/2024 – závažné porušení povinností správce pozůstalosti / 29 Cdo 2016/2023 – překážka věci rozhodnuté

Závažné porušení povinností správce pozůstalosti

I. K odvolání správce pozůstalosti soud přistoupí až v případě, že správce poruší svou povinnost v takové míře (intenzitě), kterou lze hodnotit jako „závažnou„. Zároveň musí soud vzít v úvahu nejen porušenou povinnost, ale také by měl přihlédnout k formě zavinění, k tomu, jak správce pozůstalosti plní ostatní své povinnosti, tedy k celkovému přístupu správce pozůstalosti k výkonu své funkce. Tedy jinak řečeno, důvod pro uložení pořádkové pokuty podle § 53 o. s. ř. nebo pro odvolání správce podle § 159 z. ř. s. ve spojení s § 1560 o. z. zakládá míra intenzity porušení povinností správce pozůstalosti s přihlédnutím k celkovému výkonu jeho správy.

II. Uzavřel-li odvolací soud na základě svých skutkových zjištění, že „výkon správy je po celou dobu pozůstalostního řízení veden kvalifikovaně a odborně„, že „nepředložení zpráv v rozsahu požadovaném soudem lze považovat za neuposlechnutí příkazu soudu, pro které je adekvátní sankcí uložení pořádkové pokuty podle § 53 o. s. ř.“, a že „neshledal závažné porušení povinností správce pozůstalosti, které by soud vedly k postupu podle § 1560 o. z.“, pak nemá dovolací soud důvod na jeho závěru cokoli měnit. Soudy nižších stupňů vysvětlily, z jakých skutkových zjištění vycházely, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, přičemž jejich úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, a poté uzavřely, že ačkoli soudem ustanovený správce pozůstalosti pochybil, když nepředkládal zprávy o své činnosti ve frekvenci stanovené mu soudem, jeho pochybení (v kontextu s jeho celkovou činností jako správce pozůstalosti) nedosáhlo takové intenzity, aby bylo důvodem pro jeho odvolání podle § 159 z. ř. s. a § 1560 o. z. Uvedenou úvahu považuje dovolací soud za odpovídající zákonu.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 1063/2024, ze dne 27. 5. 2024)

Překážka věci rozhodnuté

V projednávané věci se žalobce domáhá zaplacení částky s příslušenstvím ve výši zákonného úroku z prodlení, a to s poukazem na skutková tvrzení, že plnil (remitentu) na směnku jako směnečný rukojmí a vznikl mu „regresní„ nárok. Jinými slovy, nepožaduje zaplacení směnky (neuplatňuje práva majitele listinného cenného papíru), nýbrž se domáhá plnění z titulu regresního („nesměnečného“) nároku (vzniklého plněním na směnku), a to zaplacení částky, která představuje (podle jeho názoru) podíl, který připadal v rámci vnitřního vztahu mezi směnečnými rukojmími na žalovaného.

Jakkoli mají oba předmětné nároky (ve značné míře) společný (skutkový) základ (zaplacení směnky žalobcem jako směnečným rukojmím), jde o pohledávky skutkově i právně odlišné [předmětem předchozího řízení byl požadavek na zaplacení pohledávky určené čl. I. § 49 směnečného zákona, tj. (mimo jiné) pohledávky na úhradu celé částky, kterou žalobce na směnku (důvodně) zaplatil, šestiprocentního úroku z této částky ode dne, kdy zaplatil, a (směnečné) odměny, která měla žalobci (podle jeho názoru) vzniknout tím, že plnil na směnku jako směnečný rukojmí; předmětem řízení v projednávané věci je požadavek na zaplacení pohledávky vzniklé tím, že žalobce plnil na směnku jako jeden ze směnečných rukojmích více, než činil jeho podíl ve vzájemném poměru směnečných rukojmích na dluhu ze směnky].

Pravomocné rozhodnutí, jímž soud zamítl žalobcem podanou žalobu na zaplacení postižní (směnečné) pohledávky, tak netvoří překážku věci rozhodnuté ve vztahu k řízení, v němž žalobce uplatňuje pohledávku ve vzájemném poměru mezi dlužníky, kteří mají (měli) povinnost splnit dluh ze směnky společně a nerozdílně.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 29 Cdo 2016/2023, ze dne 27. 3. 2024)