Naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace ve zdravotním zařízení
K rozhodnutí o naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace zásadně nepostačuje skutečnost, že pacient trpí duševní poruchou (případně jeví známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky), nýbrž k této skutečnosti musí přistoupit ještě další skutečnost či skutečnosti, spočívající v konkrétním chování nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že pacient bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí; dále musí být prokázáno, že hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nebylo možno odvrátit jinak.
Ve vztahu k zákonné podmínce vyjádřené v § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách tak, že pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, je třeba pojem „ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí“ vykládat nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména (za pomocí teleologického výkladu) tak, aby bylo dosaženo účelu, jehož zákonodárce přijetím této částí právní normy sledoval. Pojem „bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy“, se váže k hrozbě samotné (resp. ke známkám duševní poruchy) a je třeba jej interpretovat v jeho kauzálním významu.
Lékař, který prvotně posuzuje, zda bude pacient proti své vůli umístěn ve zdravotním zařízení, resp. soud, který následně autoritativně rozhoduje, zda k převzetí (dalšímu držení) došlo ze zákonných důvodů, jsou oprávněni a povinni přihlédnout ke všem skutečnostem, jež jsou ve vztahu k pacientovi (umístěnému) známy, zejména k tzv. anamnéze a k okolnostem, které časově uvedenému okamžiku předcházely, mohou-li mít z odborného medicinského hlediska význam pro náležité určení, zda je „bezprostředně“ přítomna duševní porucha či alespoň její známky (popř. zda je pacient je pod vlivem návykové látky) a zda je současně dána i vysoká míra pravděpodobnosti, že pacient (pokud nebude umístěn ve zdravotním ústavu) závažným způsobem ohrozí sebe nebo jinou osobu zejména na životě, zdraví nebo lidské důstojnosti. Řečeno jinak: v době posuzování musí být bezprostředně přítomna hrozba nežádoucího následku, nikoliv nezbytně také její projevy. Naznačený výklad pak odpovídá i potřebám praktického života, kdy zdravotní ústav ve svém vyjádření k dovolání odpovídajícím způsobem připomíná specifika spojená s posuzováním aktuálního zdravotního stavu pacienta (vliv dříve podaných psychofarmak, změna prostředí, přítomnost policejního orgánu, užití omezujících opatření např. v podobě spoutání, proměnlivost projevů psychického postižení v čase apod.). Restriktivní výklad pojmu „bezprostřednost„ spojovaný s obligatorní potřebou projevů psychického onemocnění výlučně v době zvažování nedobrovolné hospitalizace lékařem v příslušném zdravotním zařízení by se mohl v některých případech míjet s účelem sledovaným zákonem a vést k nepřípustnému vytěsnění zákonem předjímané ochrany ať už pacienta samotného (z hlediska individuální prevence), tak i třetích osob (z pohledu prevence generální).
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 2368/2024, ze dne 24. 9. 2024)