Výše náhrady za duševní útrapy spojené s úmrtím sourozence
Pro stanovení výše náhrady za duševní útrapy spojené s úmrtím sourozence je zásadní kvalita vzájemných vztahů a nikoli okolnost, zda jsou plnorodými nebo polorodými sourozenci.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 1681/2023, ze dne 15. 10. 2024)
Nárok vzdálenějších příbuzných na náhradu nemajetkové újmy podle § 2959 o. z.
I. U druhotných obětí, jež jsou vůči poškozenému v rodinném vztahu založeném příbuzenským poměrem v řadě nepřímé (strýc, teta, bratranec, sestřenice apod.) nebo nejsou v žádném příbuzenském poměru, může nárok na náhradu nemajetkové újmy podle § 2959 o. z. [„Při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“] vzniknout pouze tehdy, pokud je prokázáno, že újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní (§ 22 odst. 1 o. z.). Zda o splnění těchto podmínek v konkrétním případě půjde či nikoliv, je třeba vždy posoudit podle okolností konkrétního případu. V tomto smyslu mohou být relevantní např. okolnosti, jaký vzájemný styk mají osoby, o něž jde, zda žijí ve společné domácnosti, jaké jsou v takové domácnosti poměry, projevují-li tyto osoby o sebe zájem a jaký, jsou-li na sebe navzájem odkázáni výživou nebo pomáhají-li si vzájemně v závažných případech, nouzi, nemoci či stáří apod. Dospěje-li soud k závěru, že jde o osobu blízkou, je pro závěr o výši přiměřené náhrady rozhodná intenzita vzájemných vztahů.
Z tohoto výkladu vyplývá, že u vzdálenějších příbuzných či ostatních osob blízkých nelze založit úvahu o jejich duševních útrapách na pravidle, že takové útrapy v obdobné situaci při běžných vztazích automaticky nastávají (jak je tomu u rodičů, dětí, manželů nebo sourozenců a příbuzných v řadě přímé, kde se určitá kvalita vztahů předpokládá), ale na dalších konkrétních okolnostech, které jsou rozhodné pro závěr, zda se vůbec jedná o osobu blízkou, případně pro výši náhrady. Vzhledem k různorodosti okolností jednotlivých případů a vztahů mezi osobami blízkými, není na místě odstupňovat výši náhrady, ale v každém jednotlivém případě zkoumat všechny okolnosti a na základě nich stanovit výši náhrady, která bude přiměřená náhradám přiznávaným v jiných obdobných případech.
II. Odvolací soud v projednávaném případě uzavřel, že žalobce lze ve vztahu k poškozenému považovat za osobu blízkou ve smyslu § 22 odst. 1 o. z., avšak již poskytnutou náhradu ve výši 50 000 Kč považoval za přiměřenou tomu, že se jedná o strýce ze strany otce, tedy osobu ve vzdálenějším příbuzenském vztahu, který měl svou vlastní rodinu, a vzájemné vztahy se tak nevymykaly běžným vztahům na této příbuzenské úrovni. Vzhledem ke zjištěným okolnostem nelze závěru odvolacího soudu, že žalobce byl ve vztahu k poškozenému osobou blízkou, ničeho vytknout. Avšak při úvaze o výši náhrady odvolací soud pominul, že žalobce žil v útlém dětství poškozeného ve společném bytě, podílel se v té době na jeho výchově a byl jeho kmotrem, a to v nábožensky založené rodině, kde má tato skutečnost značný význam. Stýkali se i později, v dětství trávili spolu s ostatními žalobci a dcerou žalobce čas o prázdninách, v době dospívání poškozeného i v jeho dospělosti měli stejné zájmy (o gastronomii), žalobce poškozeného učil svému oboru, přátelili se, chodili společně (i se širší rodinou) do kostela a v době, kdy si poškozený přestal rozumět s matkou (respektive s jejím manželem), spolu nějakou dobu bydleli. Tyto okolnosti svědčí o značně intenzivnějším vztahu, než je běžný mezi strýcem a synovcem, a proto odůvodňují zvýšení náhrady za duševní útrapy spojené s úmrtím poškozeného.
Z těchto důvodů považuje dovolací soud úvahu o dostatečnosti náhrady poskytnuté žalovanou za zjevně nepřiměřenou (§ 2959 o. z. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, kdy úvahu odvolacího soudu ohledně výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké je v rámci dovolacího řízení možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená). Všem zjištěným okolnostem výše uvedeným odpovídá, podle názoru dovolacího soudu, náhrada ve výši 100 000 Kč, tedy přibližně pětiny základní náhrady. Tato náhrada zohledňuje výše popsaný intenzivní vztah mezi žalobcem a poškozeným, skutečnost, že k jeho úmrtí došlo v důsledku hrubé nedbalosti škůdce, avšak současně i to, že na sobě navzájem nebyli existenčně závislí a že žalobce má vlastní rodinu, takže poškozený nebyl jeho jedinou blízkou osobou. Výše náhrady se nevymyká úrovni náhrady přiznávaných ve srovnatelných případech.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 1681/2023, ze dne 15. 10. 2024)