Obydlí manželů jako podmínka společného nájemního práva manželů
I. Ustanovení § 745 o. z. výslovně podmiňuje vznik společného nájemního práva manželů k bytu či domu tím, že takový byt či dům představuje obydlí manželů. Obydlím manželů je místo, kde je vedena jejich rodinná domácnost (§ 743 odst. 1 o. z.). Manželé (případně s dalšími osobami) mají zpravidla jedno obydlí, mohou však – v případě, že k bydlení používají více jednotlivých bytů (či domů) – mít takových obydlí i několik. Typickým příkladem je koncept tzv. letního bytu, v němž manželé bydlí – rodina má domácnost – po část kalendářního roku.
Platí tedy, že manželé mohou mít obydlí (vést rodinnou domácnost) současně ve více bytech či domech. Existenci rodinné domácnosti je přitom nutno posuzovat ke každému samostatnému bytu či domu (předmětu nájmu) samostatně, byť s přihlédnutím k případné okolnosti, že taková rodinná domácnost je vedena zároveň v jiném bytě či domě.
Existence rodinné domácnosti v bytě či domě je tak jednou z podmínek vzniku i trvání (srov. § 743 odst. 3 o. z.) společného nájemního práva manželů k němu.
II. Zjištění, zda se v pronajatém bytě nachází obydlí (rodinná domácnost) manželů, je rozhodnou skutečností představující hypotézu právní normy § 745 odst. 1 o. z. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně této skutečnosti leží v řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu na tom z účastníků, kterému je existence společného nájemního práva manželů ku prospěchu.
III. Právo společného nájmu bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu bytu; manželé mají postavení nerozlučných společníků v řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu podle § 2290 o. z. Vznikl-li proto manželům společný nájem, musí být dána a doručena výpověď z nájmu oběma manželům a oba manželé musí být také účastníky řízení o přezkum její oprávněnosti, ať již na straně žalující či žalované. Neúčastní-li se všichni nerozluční společníci (manželé – společní nájemci bytu) řízení (o přezkum oprávněnosti výpovědi), nemůže být žalobě vyhověno, a to pro nedostatek věcné legitimace.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 26 Cdo 3153/2025, ze dne 18. 2. 2026)
Smlouva o poskytování vzdělání jako spotřebitelská smlouva
I. Spotřebitelské smlouvy jsou podle judikatury Soudního dvora Evropské unie definovány nikoliv jejich samotným předmětem, ale odkazem na konkrétní vlastnosti jejich smluvních stran. Spotřebitelskou smlouvou je každá smlouva, kterou uzavírá spotřebitel, jímž je fyzická osoba, která jedná mimo rámec (účely) své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání, s podnikatelem (jak jej pojímají směrnice Evropské unie na ochranu spotřebitele). Postavení osoby jako spotřebitele musí být určeno s ohledem na funkční kritérium spočívající v posouzení, zda dotyčný smluvní vztah spadá do rámce činností nesouvisejících s výkonem určité profese. Směrnice poskytují spotřebitelům zvláštní ochranu pouze ve vztazích s podnikateli vymezenými materiálně, tedy jde o jakékoliv fyzické nebo právnické osoby, které jednají za účelem, který lze považovat za jejich obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání, a z jejich působnosti nejsou vyloučeny ani subjekty plnící úkoly ve veřejném zájmu, ani subjekty, které mají veřejnoprávní status. Podstatné je, zda dotyčná smlouva zapadá do působnosti směrnic.
Pro smlouvy, jejichž předmětem je poskytování vzdělávání, není určující toliko sama povaha osob, které smlouvu uzavírají, ale i to, zda se jedná o smlouvu o poskytování služeb, čímž se míní jakákoliv smlouva jiná než kupní, na jejímž základě podnikatel poskytuje službu spotřebiteli nebo se zavazuje k jejímu poskytnutí a spotřebitel hradí cenu této služby nebo se zavazuje k její úhradě.
Za smlouvu o poskytování služeb ve smyslu směrnic je třeba považovat i smlouvu o poskytování vzdělávání, a to za předpokladu, že spotřebitel (student, žák či jeho rodič) hradí cenu této služby. Jinak řečeno, je-li poskytované vzdělávání převážně financováno školným placeným studentem (žákem či jeho rodičem), jde o smlouvu o poskytování služeb ve smyslu směrnic (a studenta, žáka či jeho rodiče je třeba považovat za spotřebitele). Naopak, je-li poskytované vzdělávání převážně hrazeno z jiných zdrojů (zpravidla veřejnoprávních), a hrazené školné nepředstavuje cenu poskytované služby (je např. toliko drobným příspěvkem na administrativní náklady), nelze smlouvu o poskytování vzdělávání považovat za smlouvu o poskytování služeb ve smyslu směrnic. I v takovém případě však mohou tuto povahu mít vedlejší či doplňková plnění poskytovaná zařízením zajišťujícím vzdělávání.
II. Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora Evropské unie, veřejnoprávní povaha činnosti nebo veřejně prospěšný účel nehrají zásadní roli při vymezení spotřebitelské smlouvy, respektive práva na ochranu spotřebitele. Platí sice, že veřejné vzdělávání, které je zcela nebo z převážné části financováno ze státního rozpočtu, nelze považovat za službu ve smyslu směrnic, ale odlišně je třeba nahlížet na vzdělávání, jehož cena je převážně hrazena studenty (žáky či jejich rodiči) v podobě školného. Poskytování tohoto typu vzdělání, bez ohledu na to, zda je poskytováno školami veřejnými či soukromými, je třeba považovat za službu, jelikož sleduje cíl, který spočívá v nabízení služeb za úplatu.
Proto i skutečnost, že smlouvu o studiu, jejímž předmětem je poskytování vysokoškolského vzdělávání za úplatu, uzavřel student (spotřebitel) se soukromou vysokou školou, kterou je právnická osoba, která má neziskový charakter, neznamená bez dalšího, že taková smlouva není smlouvou spotřebitelskou, jak dovodil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 33 Cdo 4532/2014. Jeho úvaha, že poplatky spojené se studiem na soukromé vysoké škole nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby (zprostředkovanou výuku), ale vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání, nemůže obstát, neboť nereflektuje rozdíl mezi poplatky spojenými se studiem na veřejných vysokých školách a poplatky spojenými se studiem na soukromých vysokých školách.
III. V projednávané věci je žalovaná (studentka) fyzická osoba, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo povolání, tudíž je spotřebitelkou. Na druhé straně žalobkyně je akciovou společností, jejímž předmětem podnikatelské činnosti je poskytování vysokoškolského vzdělání, které je z podstatné části hrazeno ze školného, neboť poplatky spojené se studiem (školné) jsou zdrojem pro zajištění finančních prostředků pro vzdělávací, vědeckou, vývojovou i provozní činnost žalobkyně. Uzavření smlouvy o studiu se tak stalo v rámci její podnikatelské činnosti a sledovalo podnikatelský záměr spočívající v poskytování vysokoškolského vzdělání za úplatu; smlouva o studiu je smlouvou spotřebitelskou.
(podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu spisové značky 31 Cdo 1737/2025, ze dne 10. 2. 2026)