26 Cdo 749/2023 – provázané pohledávky ve smyslu § 617 odst. (1) o. z. / 24 Cdo 877/2024 – náhradnictví po závětním dědici zemřelém v průběhu dědického řízení.

Provázané pohledávky ve smyslu § 617 odst. (1) o. z.

I. Z úpravy § 617 odst. 1 o. z. vyplývá, že je v něm obsažena zvláštní úprava uplatnění promlčeného práva při obraně v soudním (rozhodčím) řízení a že předpokladem jejího uplatnění je to, že se nárok i protinárok vztahují k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným na základě jednoho jednání nebo několika souvisejících jednání. Vymezení vzájemně závislých smluv v tomto ustanovení vychází z materiálního principu. Mělo by se jednat o pohledávky vzniklé buď ze samotné smlouvy, nebo s ní související (typicky např. smluvní sankce). Při výkladu, které pohledávky souvisí se smlouvou (jíž se týká nárok či obrana uplatněné v řízení), tedy jaké pohledávky lze považovat za provázané, je třeba respektovat smysl úpravy § 617 odst. 1 o. z., kterým je značné posílení ochrany zájmu na vyřešení provázaných pohledávek. Významné proto bude, zda jsou pohledávky uplatněné žalobou a obranou proti ní součástí stejného vztahu.

Za provázané pohledávky lze podle § 617 odst. 1 o. z. pokládat pohledávky, které jsou součástí stejného právního vztahu; není významné, zda se jedná o právo na plnění vzniklé ze smlouvy nebo o nárok na bezdůvodné obohacení.

II. V projednávané věci jsou předmětem řízení nároky, které mají souvislost se Smlouvou – strany uzavřely smlouvu o dílo, v ní si sjednaly smluvní pokutu pro případ porušení povinností žalované – zhotovitelky díla, a také si ujednaly vystavení dvou bankovních záruk, kterými byla zajištěna povinnost žalované za řádné provedení díla a zajištění řádného odstranění vad a nedodělků v průběhu části záruční doby. Žalobce uplatnil nárok na smluvní pokutu, tvrdil, že žalovaná povinnosti utvrzené touto pokutou nesplnila, žalovaná tvrdila, že žalobce čerpal bankovní záruky neoprávněně (nebyly splněny podmínky pro jejich čerpání), a takto bezdůvodně vyplacené plnění uplatnila jako obranu proti žalobnímu nároku a započetla svou (tvrzenou) pohledávku. Byť je bankovní záruka písemným prohlášením banky, tedy jejím jednostranným právním jednáním (§ 2029 o. z.), a nárok na vrácení neoprávněně vyplacené bankovní záruky je bezdůvodným obohacením (§ 2991 o. z.), není to samo o sobě pro závěr, zda jde o provázanou pohledávku ve smyslu § 617 odst. 1 o. z., rozhodující. Podstatná je její souvislost se Smlouvou – pohledávka žalované na vrácení (podle ní) neoprávněně vyplacených bankovních záruk vychází ze vztahů účastníků, které mají se Smlouvou spojitost, a proto je lze z pohledu § 617 odst. 1 o. z. považovat za provázané pohledávky.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 26 Cdo 749/2023, ze dne 22. 5. 2024)

Náhradnictví po závětním dědici zemřelém v průběhu dědického řízení

I když předešlá právní úprava (na rozdíl od současné právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) výslovně neupravovala obecné náhradnictví (naopak v ustanovení § 478 obč. zák. prohlašovala, že jakékoli podmínky připojené k závěti nemají právní následky), Nejvyšší soud již záhy dovodil, že podmínkami, které ve smyslu ustanovení § 478 obč. zák. nemají právní následky, jsou pouze takové omezení, příkazy nebo zákazy, které podle závěti mají omezit dědice ve volné dispozici s jejich majetkem, a naopak takovou podmínkou není ustanovení náhradního dědice (náhradních dědiců) pro případ, že by se dědic povolaný k dědění (institut) nestal dědicem. Judikatorně tak bylo i za předešlé právní úpravy zůstaviteli umožněno, aby v závěti povolal náhradního dědice, tedy osobu (podle svého výběru), která podle vůle zůstavitele nabude dědictví v případě, že se závětní dědic povolaný k dědění nestane dědicem (nenabude dědictví).

I když institut obecného náhradnictví neměl v pozitivní právní úpravě účinné do 31.12.2013 výslovnou oporu a byl dovozován pouze prostřednictvím soudní judikatury, neznamená to, že by bylo možno při řešení hmotněprávní otázky, která je v této věci předmětem dovolacího přezkumu, podpůrně vycházet z právních názorů vyjádřených v komentářích, které se vztahují výhradně k současné právní úpravě, obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1.1.2014. Pro výklad právních otázek týkajících se obecného náhradnictví obsaženého v závěti zůstavitele, který zemřel před 1. 1. 2014, je zásadně určující materie předešlé právní úpravy, obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Pro úsudek, zda závětní dědic bude dědit (nabude dědictví), je mj. významné, zda se závětní dědic dožil smrti zůstavitele (zda zůstavitele přežil). Objektivně je totiž k dědění způsobilá každá osoba, která v okamžiku smrti zůstavitele byla způsobilá mít práva a povinnosti, jakož i počaté dítě, narodí-li se živé. Dědické právo vychází ze zásady, že dědit tedy může jen ten, kdo přežil zůstavitele, což je dáno už tím, že právo dědice na zůstavitelův majetek může vzniknout teprve poté, co zemřel zůstavitel. Okamžik smrti zůstavitele je přitom zásadní i z hlediska okamžiku nabytí dědictví. Právní úprava účinná do 31. 12. 2013 stojí na zásadě, že „dědictví se nabývá smrtí zůstavitele“ (srov. § 460 obč. zák.). Z této zásady vyplývá, že pro nabytí dědictví (nejen) závětním dědicem je třeba, aby se v závěti povolaný dědic dožil dne, kdy zůstavitel zemřel (tj. aby v den smrti zůstavitele byl naživu); podmínkou nabytí dědictví závětním dědicem není, aby se dožil i skončení dědického řízení pravomocným usnesením soudu.

Dožil-li se tedy závětní dědic dne smrti zůstavitele, pak je odůvodněn závěr, že ke dni smrti zůstavitele nabyl dědictví, k němuž byl povolán v závěti. Nabytí dědictví závětním dědicem (institutem, původním dědicem) pak znamená, že se povolání náhradního dědice (substituta) již nemůže uplatnit a náhradnictví zanikne. Na místo zemřelého dědice, který v průběhu dědického řízení (tj. v době od jeho zahájení do pravomocného skončení) v důsledku své smrti ztratil způsobilost být účastníkem řízení, nastoupí podle ustanovení § 107 o. s. ř. jeho dědicové jako procesní nástupci, kteří z hlediska hmotněprávního vstupují do dědických nároků zemřelého dědice.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 877/2024, ze dne 31. 5. 2024)