Transparentnost a předvídatelnost určení zastupujících soudců
Rozvrh práce musí kromě okruhu zastupujících soudců stanovovat též jejich pořadí. Rozhodoval-li soud ve složení senátu sestaveného na základě pravidel rozvrhu práce, jež sice určují množinu soudců-náhradníků, avšak neupřesňují jejich pořadí, je tím zásadně založen zmatečnostní důvod ve smyslu § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Nezákonné obsazení soudu by navzdory vadnému znění rozvrhu práce nebylo dáno, pakliže by zde byly dány okolnosti, s ohledem na něž nemohli v konkrétním případě na místo soudců vyloučených nastoupit jiní soudci než ti, kteří se náhradníky v dané kauze skutečně stali, tedy jestliže se diskrece soudního funkcionáře – obecně rozvrhem práce neústavně připuštěná – v řešeném případě fakticky nemohla prosadit a neprosadila.
(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 28 Cdo 3269/2022, ze dne 17. 5. 2023)
Závaznost právního názoru dovolacího soudu
Právní názor vyjádřený v rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě též rozhodnutí soudu prvního stupně), je pro soud v dalším řízení závazný, nezmění–li se skutkový základ věci natolik, že je vyloučena aplikace takového názoru na nový skutkový stav.
V poměrech projednávané věci lze s dovolatelem souhlasit v tom, že Nejvyšší soud v kasačním usnesení formuloval a odůvodnil [pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.)] právní závěr, podle něhož stav, kdy z obsahu žaloby nebylo seznatelné, jakou částku žalobce požaduje zaplatit z titulu náhrady škody za neoprávněný odběr elektrické energie za dobu před rozhodnutím o úpadku žalovaného, respektive před uplynutím propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku, a za dobu po tomto datu, neumožňoval soudům přijmout závěr o tom, v jakém rozsahu byl dán důvod pro zastavení řízení podle ustanovení § 141a insolvenčního zákona (a v jakém rozsahu bylo možno věc meritorně projednat a rozhodnout).
Dovolatel ovšem přehlíží právní důsledky spojené s tím, že v dalším průběhu řízení (v době po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně a před rozhodnutím odvolacího soudu) insolvenční soud (mimo jiné) vzal na vědomí splnění oddlužení žalovaného [právní mocí tohoto výroku usnesení (3. srpna 2021) skončilo insolvenční řízení na majetek žalovaného] a osvobodil ho od placení pohledávek (§ 413 odst. 1 a § 414 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, pro věc rozhodném). V důsledku této změny skutkového stavu totiž odpadl důvod, pro který nebylo možno v předchozí fázi řízení posoudit, v jaké části nebyly splněny podmínky pro (věcné) projednání žaloby (§ 141a insolvenčního zákona); jinak řečeno, již zde nebyla překážka, která by bránila soudu rozhodnout věcně o celém (žalobou vymezeném) předmětu řízení.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 29 Cdo 3075/2022, ze dne 30. 3. 2023)
Z odůvodnění:
Obecně platí, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které musí účastník prokázat, vyplývá z hmotného práva, z příslušné hmotněprávní normy, která je při právním posouzení věci aplikována a odkud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je ten který z účastníků povinen prokázat. V zásadě platí, že nestanoví-li právní předpis jinak, stíhá důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti ku prospěchu. Důkazní břemeno tedy leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé důsledky. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána, a kdy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá.
K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech rozsudků ze dne 20. prosince 2012, sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, a ze dne 26. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněných pod čísly 46/2013 a 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K rozsahu břemene tvrzení a důkazního břemene, včetně poučovací povinnosti soudu podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., srov. dále rozsudky velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, a ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněné pod čísly 115/2012 a 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přitom rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2020, pod číslem 89, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněný pod číslem 97/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V poměrech dané věci je z obsahu dovolání zjevné, že dovolatel nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobce unesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně právně významných skutečností vztahujících se ke vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobci neoprávněným odběrem elektrické energie (§ 51 energetického zákona), včetně její výše, ale nesouhlasí s tím, že by měl platit i tu (dosud nevyčíslenou) část škody, která vznikla neoprávněným odběrem v době před rozhodnutím o úpadku (respektive před uplynutím propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku), kterou měl žalobce přihlásit jako pohledávku za žalovaným do insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek a na kterou by se vztahovalo (mohlo vztahovat) osvobození od placení pohledávek přiznané žalovanému usnesením insolvenčního soudu ze dne 2. srpna 2021.
Pohledávka věřitele vůči (insolvenčnímu) dlužníku, na kterou se vztahuje rozhodnutí insolvenčního soudu o přiznání osvobození od placení zbytku pohledávek (§ 414 insolvenčního zákona), v neuhrazeném rozsahu nezaniká, ale v soudním či jiném řízení ji nelze věřiteli přiznat (ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim jako pohledávka, u které byla účinně vznesena námitka promlčení) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, uveřejněný pod číslem 63/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 NSČR 62/2016, uveřejněné pod číslem 135/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Domníval-li se žalovaný, že se na pohledávku uplatněnou žalobcem v tomto řízení vztahuje (zcela nebo zčásti) osvobození od placení pohledávek (§ 414 insolvenčního zákona), byl to on, kdo z této skutečnosti pro sebe vyvozoval příznivé důsledky, a koho tížilo v tomto směru břemeno tvrzení a důkazní břemeno; současně bylo úkolem (odvolacího) soudu, aby žalovaného poučil podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že je povinen tvrdit a prokázat, zda a v jakém rozsahu nelze žalobci přiznat uplatněnou pohledávku.
Jakkoli by obecně (případná) absence takového poučení mohla představovat vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k jejíž existenci Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlédne z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), v dané věci tomu tak není. Žalobou uplatněná pohledávka z titulu náhrady škody způsobené žalovaným neoprávněným odběrem elektrické energie je totiž (s ohledem na skutkové okolnosti jejího vzniku) bez jakýchkoli pochybností pohledávkou na náhradu škody způsobené úmyslně; takové pohledávky se však osvobození podle ustanovení § 414 insolvenčního zákona nedotýká (§ 416 odst. 1 insolvenčního zákona v rozhodném znění). K zavinění ve formě (přímého nebo nepřímého) úmyslu srov. např. obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2846/2016, uveřejněného pod číslem 81/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (pro poměry energetického zákona) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2018, sp. zn. 25 Cdo 3009/2017, uveřejněný pod číslem 125/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.