Provedení i jiných než účastníky navržených důkazů

Při dokazování ve sporném řízení soud není odkázán jen na formální návrh účastníka na provedení důkazu. Zákon připouští, aby rovněž ve sporném řízení soud provedl i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže během řízení vyšla najevo potřeba provedení těchto důkazů [jde-li o důkazy „potřebné ke zjištění skutkového stavu“ a (současně) o důkazy, které „vyplývají z obsahu spisu“ (§ 120 odst. 2 věta první o. s. ř.)]. Zákon vytyčuje meze dokazování z vlastní iniciativy soudu tak, že činnost soudu se nesmí vyznačovat pátráním po důkazech. Jinak řečeno, soud svou vlastní aktivitou nemůže do sporu vnášet skutečnosti, pro které není podkladu v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení. Oprávnění soudu provést účastníky nenavržené důkazy se uplatní především v souvislosti s právním posouzením věci tam, kde soud bude na skutkový základ aplikovat právní předpis kogentní (donucující) povahy. Jestliže má rozhodnutí soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí mít možnost zjistit též skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, aniž by účastníci k jejich prokázání navrhli všechny potřebné důkazy, jsou-li pro soud dosažitelné a vyplývají-li z obsahu spisu.

Využívá-li soud mimořádnou možnost podle § 120 odst. 2 o. s. ř., musí především zvažovat zásadu rovnosti řízení (vyjádřenou též v § 18 odst. 1 o. s. ř.). Té se nezpronevěří jedině tehdy, jestliže důkaz, který provede, jasně vyplývá ze spisu, je proto účastníkům znám, jeho provedením je soud nezaskočí z hlediska zásady předvídatelnosti řízení, a jehož provedení také ve smyslu § 118 odst. 2 o. s. ř. účastníkům řádně předem ohlásí. Vždy je však spíše namístě postup podle § 118a odst. 3 o. s. ř., je-li při jednání přítomen ten účastník řízení, v jehož zájmu má být konáno dokazování sporné skutečnosti (ohledně níž má břemeno tvrzení a břemeno důkazní). Dokazování z iniciativy soudu by tedy mělo být vyhrazeno jen pro výjimečné situace, kdy účastníku nelze při jednání poskytnout poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., ze spisu se přitom jednoznačně podává důkaz, jehož provedením soud zjistí stav sporné skutečnosti, a jeví se nepřiměřeným tento důkaz neprovést jen proto, že chybí účastníkův návrh na jeho provedení. Provádí-li soud za těchto podmínek důkaz, pak tak činí sice bez procesního návrhu účastníka řízení, jehož ohledně dokazované skutečnosti stíhá břemeno důkazní, avšak v jeho zájmu, a proto z hlediska koncentrace řízení s omezeními, jež by tohoto účastníka vázala, kdyby návrh na provedení důkazu podal sám.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 29 Cdo 3197/2022, ze dne 27. 9. 2023)

Čestné prohlášení jako důkaz v občanském soudním řízení

Důkazními prostředky listinné povahy v občanském soudním řízení mohou být (podle okolností projednávané věci) též písemná (čestná) prohlášení fyzických osob, jsou-li způsobilá věrohodně prokázat určitou rozhodnou skutečnost.

Je však nutno mít na paměti, že v objektivním smyslu zásada přímosti v procesu dokazování sleduje, aby zjištění sporných skutečností bylo co nejvíce bezprostřední. Znamená, že soud musí použít především takové důkazní prostředky, které představují bezprostřední (přímý) pramen poznání zjišťované (dokazované) skutečnosti. Je-li k dispozici důkaz, který přímo poskytuje informace o zjišťované skutečnosti, má soud takový důkaz provést a nespoléhat pouze na důkaz, který o dokazované skutečnosti podává jen nepřímou zprávu. Soud proto nebude vyslýchat svědky ohledně skutečností, které může zjistit ohledáním nebo přečtením listiny, kterou svědek v minulosti viděl, a může-li vyslechnout svědka, který určitou skutečnost viděl nebo slyšel, nebude vyslýchat svědka, který o ní ví pouze z doslechu (od jiných osob, které ji viděly nebo slyšely).

Poměřováno výše uvedenými závěry, není zásada bezprostřednosti (přímosti) občanského soudního řízení naplněna ani tehdy, jestliže se soud namísto výpovědi svědka (§ 126 o. s. ř.) nebo výpovědi účastníka řízení (§ 131 o. s. ř.) o tom, co viděl, slyšel, nebo jinak bezprostředně vnímal svými smysly, spokojí s písemným (čestným) prohlášením takové osoby (s tím, že příslušná osoba to, co viděla, slyšela, nebo jinak bezprostředně vnímala svými smysly, zaznamená na listinu, kterou se provede důkaz). Není samozřejmě vyloučeno, aby i taková listina sloužila jako plnohodnotný důkaz o určité skutečnosti, např. tehdy, jestliže výslech osoby, která prohlášení pořídila, není možný (jde o osobu neznámého pobytu nebo o osobu, která v mezidobí zemřela), nebo tehdy, přijmou-li sporné strany na základě takového důkazu v něm popsané skutečnosti za zjištěné (mezi nimi dále nesporné). Nepůjde-li však o takové situace (nebo o situace srovnatelné), pak v tom, že se soud spokojí s písemným prohlášením určité osoby o dokazované skutečnosti (lhostejno, zda soudem vyžádaným, nebo předloženým soudu z vlastní iniciativy dotčené osoby, případně z iniciativy některé ze sporných stran), lze spatřovat porušení zásady přímosti (bezprostřednosti) občanského soudního řízení, a tedy i vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Je tomu tak zejména proto, že při hodnocení důkazu výpovědí určité osoby (§ 132 o. s. ř.) spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi účastníka řízení nebo svědka i další skutečnosti, které nemohou být zachyceny listinou, jako např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost, nejistota a kolísavost její výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 29 Cdo 3197/2022, ze dne 27. 9. 2023)