Náhrada škody vzniklé zahájením insolvenčního řízení
I. Osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, se podle § 147 insolvenčního zákona může domáhat náhrady takové škody nebo újmy po insolvenčním navrhovateli pouze za předpokladu, že insolvenční návrh byl jeho vinou pravomocně odmítnut nebo zamítnut, anebo že insolvenční řízení o insolvenčním návrhu bylo jeho vinou pravomocně zastaveno.
Řečené platí bez zřetele k tomu, že v poměrech dané věci úpadek dlužníka nastal až po zahájení insolvenčního řízení a přivodila ho svými opatřeními třetí osoba (banka, která dlužníku nesprávně zablokovala účty). Tyto okolnosti ostatně ani nejsou přičitatelné insolvenčnímu navrhovateli. Insolvenční návrh, na jehož základě byl zjištěn (trvající) úpadek dlužníka, též nemůže být (současně) považován za šikanózní.
II. Za nepřiléhavou má Nejvyšší soud výtku k aplikaci § 154 odst. 1 o. s. ř. Nejde totiž o to, vyžadovat (až) ke dni vyhlášení rozsudku vznik předpokladů pro vyhovění danému nároku, nýbrž o to, aby tyto předpoklady (v daném případě předpoklad pravomocného zastavení řízení o insolvenčním návrhu, nebo pravomocného odmítnutí insolvenčního návrhu, anebo pravomocného zamítnutí insolvenčního návrhu) byly splněny nejpozději v době, kdy soud rozhoduje o věci samé. Názor, že postačuje, že pravomocné usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu existovalo v době podání žaloby (neboť Nejvyšší soud je zrušil jako nezákonné až později), správný není.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 29 Cdo 778/2024, ze dne 27. 2. 2026)
Účinky popření pohledávky věřitelem v reorganizaci a po jejím skončení
I. Úprava popěrného práva věřitelů, vtělená do insolvenčního zákona novelou č. 69/2011 Sb., vychází z koncepce, že zákon sice přiznává věřitelům právo popírat pohledávky jiných věřitelů, avšak účinky těchto popěrných úkonů a možnost domoci se vyloučení uspokojení pohledávek jiných věřitelů v rámci insolvenčního řízení podmiňuje splněním striktně nastavených podmínek. Tyto podmínky jsou doplněny zvláštní úpravou pro reorganizaci (§ 336 odst. 4 insolvenčního zákona), jejímž smyslem je zamezit účelovému popírání pohledávek a upřednostnit společný oprávněný zájem věřitelů před individuálním zájmem popírajícího věřitele.
Uvedené se prosadí i tehdy, jde-li o tzv. předjednanou (předbalenou) reorganizaci ve smyslu § 148 odst. 2 insolvenčního zákona; ustanovení § 336 odst. 4 insolvenčního zákona se zde uplatní stejně jako v reorganizaci obecné.
II. Popírající věřitel není osobou oprávněnou vést spor o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášených pohledávek pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, poté, kdy insolvenční řízení skončilo rozhodnutím, jímž insolvenční soud vzal na vědomí splnění reorganizačního plánu (§ 159 odst. 4 insolvenčního zákona). Takovou žalobu insolvenční soud odmítne jako podanou osobou, která k tomu nebyla oprávněna (§ 160 odst. 4 insolvenčního zákona).
Neodmítne-li insolvenční soud popření pohledávky přihlášeným věřitelem, považuje se takové popření pohledávky za žalobu, kterou věřitel uplatnil u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli, který pohledávku přihlásil (§ 200 odst. 5 insolvenčního zákona). Tím byl sice zahájen incidenční spor o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášené pohledávky (§ 159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), avšak právně významné účinky takto zahájeného řízení nastanou jen v souvislosti s (případnou) přeměnou reorganizace v konkurs (srov. R 91/2023). Popření pohledávky a zahájený incidenční spor tak ještě potenciálně mohou mít vliv na zjištění popřené pohledávky v závislosti na dalším průběhu insolvenčního řízení a změně způsobu řešení úpadku dlužníka; tím, že reorganizace skončila splněním reorganizačního plánu, které vzal insolvenční soud na vědomí, však popření pohledávky přestává mít vliv na zjištění popřené pohledávky trvale a nevratně. Následkem toho, že popření pohledávky přestává mít vliv na zjištění pohledávky, je přitom podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ztráta oprávnění vést incidenční spor.
(podle usnesení Nejvyššího soudu senátní značky 29 ICdo 135/2023, ze dne 26. 2. 2026)