Zohlednění zpeněžitelného majetku dlužníka při schvalování oddlužení
Při posouzení schopnosti dlužníka splácet pohledávky věřitelů způsobem uvedeným v § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona [„(1) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, … a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo … b) že dlužník nebude schopen splácet v plné výši ani pohledávky podle § 168 odst. 2 písm. a), přičemž výše splátky ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň nesmí být nižší než tato pohledávka, a dále ani pohledávky podle § 169 odst. 1 písm. e) a § 390a odst. 5. … (2) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. … (3) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení také tehdy, jestliže v posledních 10 letech před podáním insolvenčního návrhu bylo dlužníku pravomocným rozhodnutím přiznáno osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny. … (4) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení také tehdy, jestliže v posledních 5 letech před podáním insolvenčního návrhu byl návrh dlužníka na povolení oddlužení pravomocně zamítnut z důvodu, že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo jestliže z téhož důvodu nebylo oddlužení schváleno nebo bylo schválené oddlužení zrušeno. … (5) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení také tehdy, jestliže v posledních 3 měsících před podáním insolvenčního návrhu vzal dlužník svůj předchozí návrh na povolení oddlužení zpět. … (6) Postup podle odstavců 3 až 6 se nepoužije, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, zejména zavázal-li se dlužník z ospravedlnitelného důvodu nebo existuje-li výrazný nepoměr mezi výší dluhu a poskytnutého plnění. … (7) Proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení může podat odvolání pouze dlužník.„] se pro účely schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty zohledňuje i zpeněžitelný majetek dlužníka.
(podle usnesení Nejvyššího soudu senátní značky 29 NSČR 119/2022, ze dne 9. 7. 2024)
Z KOMENTÁŘE:
K § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona
Odstavec 1 písm. b) ve znění od 1. 6. 2019 (účinnost zák. č. 31/2019 Sb.) nahradil původní klíčovou podmínku vstupu do oddlužení (kterou představovala minimální míra uspokojení nezajištěných věřitelů v rozsahu 30 %, ledaže tito věřitelé souhlasili s plněním nižším) jinými bariérami vstupu do oddlužení, a to tzv. bariérou politickou (tj. upřednostněním některých dalších pohledávek, zejm. výživného) a bariérou kvantitativní (doplněnými dále oddlužovací novelou o bariéru právní; jako vedlejší efekt úprav přijatých od 1. 6. 2019 pak u řady dlužníků může působit i bariéra psychologická – viz níže).
Opuštění minimální 30% míry uspokojení nezajištěných věřitelů oddlužovací novelou od 1. 6. 2019 představuje klíčovou změnu pravidel oddlužení a zároveň téma, které veřejnost vnímá nejcitlivěji (spolu s vyhodnocením plnění podmínek oddlužení včetně splnění předpokladů pro osvobození dlužníků od placení zbytku pohledávek na konci oddlužení – zejm. § 412a). Je proto třeba zdůraznit, že tuto (30%) hranici jako (závaznou) podmínku úspěšného splnění oddlužení nezavedla oddlužovací novela ani na konci oddlužení. Tam vystupuje pouze v roli vyvratitelné právní domněnky – k tomu blíže srov. § 412a a související komentář.
Výsledkem dlouhodobé medializace problémů některých věřitelů s pohledávkami na výživném je dnešní úprava zohledňující význam a potřeby zejména těchto věřitelů. V duchu zmíněných politických bariér tak soud zamítne návrh na povolení oddlužení (jedná se o počáteční fázi insolvenčního řízení, kdy ale tyto důvody jsou i důvody pro neschválení oddlužení v pozdějších fázích insolvenčního řízení – viz § 405 odst. 1), jestliže lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude v průběhu oddlužení schopen splácet (v plné výši) tzv. superprioritní pohledávky, mezi které se řadí:
1) hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, resp. měsíční záloha na ně (event. včetně DPH),
2) pohledávky věřitelů na výživném ze zákona (dlužné i běžné výživné) a
3) odměna za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení (event. včetně DPH).
Je třeba podotknout, že hrazení zmíněných pohledávek považoval zákonodárce navíc za natolik důležité, že soud kdykoliv během řízení schválené oddlužení zruší, jestliže dlužník nebude vlastní vinou schopen po dobu delší než tři měsíce tyto pohledávky (vzniklé ale toliko po úpadku – tzn. v případě výživného půjde jen o běžné výživné, nikoliv o dlužné výživné) v plné výši splácet – srov. § 418 odst. 1 písm. c).
Bariéru kvantitativní (jinak též „bariéru 1 + 1″ či „pravidlo 1 + 1″) představuje podmínka, podle které musí být dlužník po celou dobu oddlužení schopen hradit svým věřitelům (včetně věřitelů s pohledávkami za majetkovou podstatou a pohledávkami postavenými jim na roveň) minimálně stejnou částku, jakou činí hotové výdaje a odměna (myšleno měsíční „paušál“ a odměna za přezkum přihlášek) insolvenčního správce (připomíná se, že odměna insolvenčního správce při splátkovém kalendáři činí měsíčně 750 Kč, resp. 1 125 Kč v případě manželů a náhrada hotových výdajů 150 Kč měsíčně, resp. 225 Kč měsíčně v případě manželů; je-li správce plátcem DPH, náleží mu navíc i částka odpovídající této dani). Tímto mechanismem má být dle odůvodnění této legislativní úpravy vyloučeno oddlužení plněním splátkového kalendáře, z něhož by profitoval pouze dlužník (přiznáním beneficia osvobození od placení dluhů) a insolvenční správce (získáním odměny), nikoliv už ale věřitelé dlužníka, jejichž pohledávky by ani nemusely být uspokojeny. Jinak řečeno, navrhovaná úprava vyloučí, aby bylo oddlužení povoleno (resp. schváleno) v případech, v nichž by z dlužníkových příjmů bylo možno srážet pouze v takové výši, která by vedla k uhrazování toliko odměny insolvenčního správce, nikoliv už ale i pohledávek jeho věřitelů. Tato úprava se (z logiky věci) nedotýká oddlužení zpeněžením majetkové podstaty.
Insolvenční (zejména justiční) praxe se shodla na tom, že v absolutním vyjádření činí tato kvantitativní bariéra 2 200 Kč v případě dlužníka-jednotlivce a 3 300 Kč v případě dlužníka-manželů. Bohužel se již neshodla na (jednotném) postupu, jak k této sumě dospět (komentované ustanovení totiž dává poměrně široký prostor k celkovým úvahám i propočtům: má se započítávat odměna a hotové výdaje insolvenčního správce s DPH nebo bez ní, když se v této fázi řízení ještě neví, jaký insolvenční správce bude v řízení ustanoven? Kolik se má v této fázi řízení „započítat“ na odměnu insolvenčního správce za přezkum přihlášených pohledávek, který ještě neproběhl, apod.?).
Pro povolení, resp. následné schválení oddlužení je ale klíčová i minimální výše měsíční splátky, kterou musí být dlužník na počátku oddlužení schopen do oddlužení platit. Minimální měsíční splátka sice vychází z oné kvantitativní bariéry (2 200 Kč, resp. 3 300 Kč měsíčně), insolvenční praxe není jednotná v tom, kolik vlastně činí, resp. jaký je správný výpočtový mechanismus. V zásadě jsou možné přístupy dva:
1) První přístup započítává pohledávku na výživném [běžné výživné a 1/60 dlužného výživného, příp. 1/36 dlužného výživného (1/60 dlužného výživného je volena proto, že lze obvykle předpokládat pětileté oddlužení; pokud by samozřejmě bylo důvodné předpokládat, že oddlužení bude splněno již za tři roky, neboť by se např. jednalo o osobu zvlášť zranitelnou, popř. by se jednalo o dětského dlužníka, pak by se pro účely výpočtu minimální vstupní splátky do oddlužení kalkulovalo s 1/36 dlužného výživného)] jakožto pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou již do částky, která zbude z oněch 2 200 Kč, resp. 3 300 Kč pro věřitele po odečtu zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce.
2) Druhý přístup, jenž získal do jisté míry navrch zejména v přístupu insolvenční justice, toto výživné (tj. běžné výživné a 1/60 dlužného výživného) připočítává v celém rozsahu ke zmíněné kvantitativní bariéře (především poukazem na jazykový výklad a celkovou – ne příliš šťastně technicky provedenou – konstrukci komentovaného ustanovení – jež se, nutno podotknout, rodilo až v Poslanecké sněmovně při projednávání oddlužovací novely a v němž je pohledávka na výživném zvlášť zdůrazněna spolu se zbývajícími „superprioritními pohledávkami“, tj. s odměnou a náhradou hotových výdajů insolvenčního správce a odměnou za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení).
Základní rozpor tak panuje v přístupu k pohledávkám za majetkovou podstatou a pohledávkám postaveným jim na roveň ve vztahu k pohledávce na výživném.
Prakticky rozdíl v obou přístupech vypadá tak, že dlužník, který bude mít stanoveno běžné výživné 1 000 Kč měsíčně (a nebude mít pro snazší pochopení výpočtu žádné dlužné výživné), bude muset v prvním případě osvědčit, že bude schopen jako minimální splátku hradit 2 200 Kč (= kvantitativní bariéra), z níž insolvenčnímu správci půjde 900 Kč, resp. 1 089 Kč v případě plátce DPH, ze zbývající částky půjde 1 000 Kč na výživné a zbytek ostatním dlužníkovým věřitelům včetně případných dalších věřitelů s pohledávkami za majetkovou podstatou a pohledávkami postavenými jim na roveň.
V druhém případě by pak minimální splátka pro oddlužení musela činit 3 200 Kč (= kvantitativní bariéra ve výši 2 200 Kč + 1 000 Kč na výživné). Věřitelům dlužníka včetně případných dalších věřitelů s pohledávkami za majetkovou podstatou a pohledávkami postavenými jim na roveň by tak šlo oproti první variantě o 1 000 Kč měsíčně víc. Je ale zároveň zřejmé, že pro dlužníka by to znamenalo osvědčit před povolením oddlužení, resp. nejpozději před jeho schválením schopnost platit do majetkové podstaty měsíčně o 1 000 Kč víc.
Tento druhý přístup je zřejmě v rozporu i se záměrem, který zákonodárce ve svém pozměňovacím návrhu deklaroval v Poslanecké sněmovně (srov. odůvodnění příslušného pozměňovacího návrhu: „oddlužení by nemělo být možné v případech, kdy by příjmy dlužníka nepostačovaly na úhradu odměny insolvenčního správce a zároveň na splátku ostatním věřitelům včetně privilegovaných věřitelů disponujícími pohledávkami za majetkovou podstatou nebo jim postaveným na roveň minimálně ve stejné výši“). To, že druhý z uvedených přístupů nebyl cílem přijímané legislativní změny § 395, potvrzuje ostatně i vývoj její finální textace. Původní poslanecký návrh rozšiřující novelou navrženou úpravu znamenal následující textaci celého § 395: „(-) že dlužník nebude schopen splácet v plné výši ani pohledávky podle § 168 odst. 2 písm. a), přičemž výše splátky ostatním věřitelům nesmí být nižší než tato pohledávka, a dále ani pohledávky podle § 169 odst. 1 písm. e) a § 390a odst. 5.“ Přijatý návrh byl poté, co byl původní text podroben diskusi směřující právě k závěru odpovídajícímu výše zmíněnému druhému přístupu, doplněn o vsuvku ohledně zahrnutí věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň do podmínky upravující minimální výši splátky; přesto nezbývá než souhlasit s občasným názorem, že výsledná podoba komentovaného ustanovení by si z důvodu vyloučení jakýchkoliv pochybností a rozdílné praxe zasloužila určitou stylisticky srozumitelnější formulaci.
Lze se jen domnívat, že druhá varianta nekoresponduje ani s celkovým cílem nově přijímané právní úpravy. Proklamovaným záměrem přijímané „oddlužovací novely“ totiž po celou dobu jejího přijímání bylo především zpřístupnění oddlužení co nejširší skupině dlužníků. Nicméně finální podoba komentovaného ustanovení jistě i zmíněný druhý (a tedy ve vztahu k potenciálnímu okruhu dlužníků usilujících o oddlužení restriktivní) výklad umožňuje. To ovšem jen díky nedůslednému, ukvapenému a důkladně nepromyšlenému legislativnímu procesu a faktickému „technickému provedení“, jež vede nikoliv k jedinému možnému výkladu (což je ale pro dnešní dobu bohužel do jisté míry symptomatické). Ke škodě věci totiž této novele nepředcházela nezbytná odborná debata, jak tomu bylo např. před přijetím akreditační novely. Nic na tom nemohou změnit ani bohulibé a snad i legitimní záměry některých aktérů legislativního procesu z řad zainteresovaných poslanců a jejich snaha zohlednit na poslední chvíli v oddlužovací novele i zájmy dalších subjektů oddlužení než jen samotného dlužníka. Budiž jim ke cti, že alespoň (sic až!) v Poslanecké sněmovně podrobili oddlužovací novelu vůbec nějaké diskusi. Opět se tak ale jen potvrdilo, jak důležité je pro výsledný efekt dobře zvládnuté legislativní řemeslo.
Všimněme si ještě jednoho paradoxu stávající právní úpravy. Zákon dnes stanovuje poměrně vysokou bariéru na vstupu v podobě minimální vstupní splátky do oddlužení (zjednodušeně řečeno 2 200 Kč plus běžné výživné plus 1/60 dlužného výživného, resp. 3 300 Kč plus běžné výživné plus 1/60 dlužného výživného v případě manželů), zatímco minimální průběžná splátka v oddlužení (tj. splátka, která zajistí, že oddlužení nebude z důvodu nedostatku plateb do majetkové podstaty zrušeno) je výrazně nižší a sestává toliko z odměny a hotových výdajů insolvenčního správce (900 Kč plus DPH, resp. 1 350 Kč plus DPH) a běžného výživného. Její neplacení nemusí být dokonce ani bezprostředním důvodem pro zrušení oddlužení, pokud netrvá déle než tři měsíce nebo pokud jej dlužník sám nezavinil [srov. § 418 odst. 1 písm. c)].
Dohoda dlužníka s jeho zletilým dítětem o úpravě vyživovací povinnosti
Jestliže zletilé dítě dlužníka, které není schopno se samo živit, souhlasí s tím, že mu dlužník bude na běžném výživném v budoucnu hradit méně, než kolik bylo dříve určeno soudním rozhodnutím, jde – pro účely posouzení dlužníka poskytovat v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty plnění alespoň v minimálním zákonem stanoveném rozsahu – o stejnou situaci, jako kdyby se zletilé dítě rozhodlo takovou pohledávku v průběhu insolvenčního řízení (výslovně) neuplatňovat. Insolvenční soud v takovém případě nemá důvod při úvaze o výši minimální splátky, kterou je dlužník povinen hradit v souladu s § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, kalkulovat s jinou výší běžného výživného než s tou, na níž se dlužník se svým zletilým dítětem dohodl.
Lze tedy uzavřít, že při posuzování schopnosti dlužníka poskytovat v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty plnění alespoň v minimálním zákonem stanoveném rozsahu podle § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, insolvenční soud zohlední též dohodu, kterou dlužník a zletilé dítě upraví výši či způsob plnění vyživovací povinnosti rodiče k dítěti.