Rozhodnutí o přeměně reorganizace v konkurs na návrh dlužníka

U dlužníka, u něhož je objektivně přípustná reorganizace (§ 316 odst. 4 insolvenčního zákona), není možné rozhodnout o přeměně reorganizace v konkurs na návrh dlužníka dle § 363 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, jestliže o způsobu řešení úpadku rozhodla schůze věřitelů, která řešení úpadku svým usnesením závazně určila.

Opačný výklad by popíral smysl § 149, § 150 a § 152 insolvenčního zákona. Mohou-li věřitelé prosadit jako způsob řešení úpadku reorganizaci (bez ohledu na stanovisko dlužníka), nelze § 363 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona vykládat tak, že dopadá i na situace, kdy bylo o reorganizaci rozhodnuto na návrh dlužníka schůzí věřitelů. Rozhodnou-li věřitelé, že úpadek dlužníka bude řešen reorganizací, je nepodstatné, zda reorganizaci navrhl dlužník či některý z věřitelů. Významné je jen to, že jde o rozhodnutí (schůze) věřitelů. Je-li takové rozhodnutí přijato a insolvenční soud podle něj v souladu s § 152 insolvenčního zákona povolí reorganizaci, nemůže být tento postup (projevená vůle věřitelů) zvrácen (překonán) návrhem dlužníka na přeměnu reorganizace v konkurs. Jinak by hrozilo, že by dlužník tímto návrhem mohl vyloučit věřitele z rozhodování o způsobu řešení úpadku (o tom, zda bude pokračovat reorganizace).

Ustanovení § 363 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona [„(1) Insolvenční soud rozhodne o přeměně reorganizace v konkurs, jestliže … a) reorganizace byla povolena na návrh dlužníka a ten její přeměnu v konkurs po tomto povolení navrhl, …“] se proto prosadí jen v těch případech, kdy schůze věřitelů nerozhodne o způsobu řešení úpadku podle § 150 insolvenčního zákona. V takovém případě dlužníku nic nebrání v tom, aby jako jediná osoba žádající o povolení reorganizace následně navrhl její přeměnu v konkurs.

(podle usnesení Nejvyššího soudu senátní značky 29 NSČR 87/2024, ze dne 30. 9. 2025)

Odůvodnění popření výše kapitalizovaných úroků z prodlení

V případě nevykonatelné pohledávky představované požadovaným (kapitalizovaným) úrokem z prodlení, může být popření výše úroků z prodlení odůvodněno i tvrzením, že insolvenční dlužník (banka) neodpovídá za prodlení, jelikož při stržení finančních prostředků z účtu jednal (byl povinen jednat) na základě nezákonných exekučních příkazů. Měl-li tudíž odvolací soud za to, že se tento důvod popření vztahuje jen k základu (pravosti) pohledávky, nikoliv též k její výši, je jeho právní posouzení nesprávné.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu senátní značky 29 ICdo 25/2025, ze dne 18. 9. 2025)