K přiměřenosti nutné obrany v občanskoprávním pojetí – NEPŘEHLÉDNĚTE
I. Ustanovení § 2905 o. z. vylučuje protiprávnost jednání osoby bránící se útoku a obecně definuje podmínky, za nichž se toto pravidlo uplatní. Nutnou obranou (v občanskoprávním pojetí) se rozumí jednání směřující k odražení protiprávního útoku, který bezprostředně hrozí nebo trvá, proti majetku, zdraví, případně přirozeným právům člověka (případně právnické osoby). Základními předpoklady pro posouzení, zda šlo o jednání v nutné obraně, je protiprávnost odvraceného útoku, který musí být bezprostřední (nemusí již být veden, nýbrž postačuje, že hrozí), a vznik újmy útočníkovi. Obrana musí být dostatečná (potřebná, nezbytná) k účinnému odvrácení útoku, nesmí však být zcela zjevně nepřiměřená, přičemž míra hrozící újmy musí být posouzena se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel.
Povinnost bránící se osoby k náhradě újmy způsobené útočníkovi není vyloučena v případě, je-li obrana zcela zjevně nepřiměřená (zejména vzhledem k závažnosti újmy útočníka způsobené odvracením útoku). Již z toho je patrné, že obrana může (a často musí) být nepřiměřená (odvrácení útoku může být násilnější, než jak byl útok vůbec zamýšlen). Podle právnické literatury je excesivní až zcela zjevná nepřiměřenost, která musí být očividná (mimořádně hrubá). Přiměřenost se posuzuje podle druhu a intenzity útoku: je důležité, aby se obránce pokusil odrazit útok s co nejmenším poškozením útočníka. V potaz se přitom musí vzít i § 2907 o. z., který počítá s omluvitelným vzrušením mysli. Rozhodujícím faktorem není proporcionalita proti sobě stojících právních statků, ale pouze přiměřenost prostředků obrany. Napadený tak může k ochraně své věci zasáhnout i do hodnotnějšího statku (např. do zdraví útočníka).
II. Institut nutné obrany nemůže být posuzován stejně v právu trestním jako v právu civilním. Trestní a přestupkové právo míří k sankcionování společensky závadného chování, zatímco soukromé právo stanoví kompenzační systém soukromých zájmů. Jednající, jehož čin není trestný z důvodu nutné obrany podle § 29 trestního zákoníku, nemusí být za zvláštních okolností zproštěn povinnosti nahradit újmu podle § 2910 o. z.; naopak si lze rovněž představit, že obránce, který nebude z důvodu nutné obrany podle § 2905 o. z. povinen k náhradě újmy, bude trestně odpovědný (např. pro pokus trestného činu). Trestní zákoník za exces považuje takovou obranu, která je zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Pro trestní právo je významné pouze poměřování způsobu obrany ke způsobu útoku, a tedy nutnou obranu pojímá volněji, zatímco právo soukromé je na tomto poli striktnější.
III. V projednávané věci jsou splněny všechny shora uvedené předpoklady pro závěr, že žalovaný jednal v nutné obraně. Žalobce bez předchozího vyzvání vnikl násilím a rozlíceně do bytu manželů H. a fyzickým napadením, které následovalo po předchozí rozepři, způsobil žalovanému lehká zranění násilným sražením na židli. Poté, co žalovaný dosedl, žalobce, který se v té době nacházel ve vzdálenosti asi 1 m od něj, zdvihl nad hlavu 7,5 kg vážící židli a napřáhl ji směrem k žalovanému. Není pochyb o tom, že v takto vyhrocené situaci žalovaný důvodně předpokládal, že mu hrozí bezprostřední nebezpečí vážné újmy na zdraví, tj. že se na něj žalobce (o němž věděl, že v minulosti již několik fyzických konfliktů vyvolal) chystá židlí zaútočit, nikoli mu jen pohrozit, jak tvrdí žalobce. Ze skutkových zjištění se rovněž podává, že takto vedený útok by byl způsobilý žalovaného vážně poranit v oblasti celé hlavy, přičemž nebyl vyloučen ani fatální následek v podobě smrti. Žalovanému tedy bezprostředně hrozila újma na zdraví nikoli jen nepatrná. Vzhledem k nedostatku časového prostoru k obraně (útok se odehrál rychle), silnější pozici útočníka (stojícího žalobce) vybaveného útočným nástrojem (zvednutou židlí), zranitelnější pozici obránce (v té době sedícího žalovaného), není podstatné, zda žalovaný před výstřelem žalobce slovně varoval či nikoli.
Rovněž otázku, zda byla obrana žalovaného přiměřená, resp. zda nebyla zcela zjevně nepřiměřená, posoudil odvolací soud správně. V posuzovaném případě šlo o situaci, kdy byl žalovaný vystaven náhlému útoku prostředkem, který mu mohl způsobit vážná poranění. Vzhledem k intenzitě hrozby a poloze účastníků nelze po obránci spravedlivě požadovat, aby v tak extrémně krátké reakční době zvažoval jiné, mírnější prostředky obrany (jiný prostředek obrany, než střelnou zbraň ve své dispozici neměl) nebo aby v časově krátkém okamžiku, který mu k obraně zbýval, mířil cíleně na oblast dolních končetin. I když se v obecné rovině střelný zásah do nohy považuje za méně závažný než zásah do oblasti břicha, hlavy či hrudníku, není vyloučeno, že by žalovaný v takto vypjaté situaci zasáhl horní část dolní končetiny žalobce a že by kulka poranila femorální tepnu (masivní arteriální krvácení z ní je extrémně rychlé a život ohrožující, kdy smrt může nastat během několika minut). Použití střelné zbraně v této situaci tak nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřené, nýbrž jako jednání vedené snahou odvrátit bezprostředně hrozící útok vedený na hlavu těžkým předmětem, který mohl mít pro napadeného žalovaného fatální následky.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 611/2025, ze dne 22. 9. 2025)
K neplatnosti právního jednání souvisejícího s trestnou činností
Sankce v podobě absolutní neplatnosti právního jednání souvisejícího s trestnou činností podle § 588 o. z. nastává pouze v případě, kdy znaky skutkové podstaty trestného činu naplnilo jednání všech účastníků, a to za současného splnění předpokladu, že právní jednání, které odporuje zákonu, taktéž zjevně narušuje veřejný pořádek. Směřuje-li protiprávní jednání jednoho účastníka vůči druhému, jde zpravidla o důvod relativní neplatnosti, jíž se může dovolat dotčená strana (§ 586 o. z.).
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 23 Cdo 267/2025, ze dne 30. 9. 2025)