Újma způsobená pozdějším zrušením rozhodnutí pro nezákonnost
Pro poškozeného příznivé pravomocné rozhodnutí (o schválení technické způsobilosti motorového vozidla), které v něm vyvolalo dobrou víru v to, že jde o rozhodnutí správné a zákonné, a bez nějž by si předmětné motorové vozidlo nepořídil, může představovat podstatnou příčinu vzniku škody spočívající ve znehodnocení vozidla ztrátou jeho způsobilosti k provozu na pozemních komunikacích, bylo-li pro nezákonnost takové rozhodnutí následně zrušeno.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 2068/2024, ze dne 28. 11. 2024)
Aktivní legitimace k podání žaloby podle § 7 odst. (1) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem [OdpŠk]
Nejvyšší soud přiznal v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1339/2022 postavení účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk osobě, která sice nemohla být účastníkem správního řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, neboť jí zákonná úprava postavení účastníka řízení nepřiznávala, ale byla žalobcem v řízení před správním soudem, v němž bylo dané správní rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno. Důvodem pro shledání aktivní legitimace byla v popisovaném případě právě podobnost s aktivní legitimací u náhrady škody způsobené nezákonným opatřením obecné povahy.
V posuzovaném případě nebyla žalobkyně účastníkem původně vedeného řízení o schválení technické způsobilosti předmětného vozidla, které vyústilo ve vydání rozhodnutí, avšak nepochybně byla účastníkem řízení o nařízení obnovy tohoto řízení zahájeném podle § 100 odst. 4 správního řádu a následně obnoveného správního řízení. S ohledem na judikaturu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že žalobkyně, přestože nemohla být účastníkem původního správního řízení, jež vedlo k vydání nezákonného rozhodnutí, podmínku upravenou ustanovením § 7 odst. 1 OdpŠk splňuje, byla-li účastníkem následného řízení o obnově předmětného správního řízení a obnoveného správního řízení, v němž bylo toto rozhodnutí zrušeno.
Takový závěr šetří podstatu základního práva na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci, jak vyplývá z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Jeví se [per argumentum reductione ad absurdum] neudržitelným závěr, podle něhož by náhradu škody mohl ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk uplatňovat jen takový subjekt, který byl vlastníkem věci, o níž se rozhodovalo jak v době vydání nezákonného rozhodnutí, tak i v době jeho zrušení, avšak v případě singulární sukcesse nastalé v mezidobí by již ani původnímu vlastníku (jehož jmění by se v důsledku pozdějšího zjištění nezákonnosti rozhodnutí až po převodu věci nijak nezmenšilo), ale ani novému vlastníku (pozdějšímu účastníku řízení), u něhož by měl být vznik nároku vyloučen pouze a jen tím, že nebyl účasten řízení v době vydání nezákonného rozhodnutí, právo na náhradu škody nesvědčilo.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 2068/2024, ze dne 28. 11. 2024)