Výše nákladů na opravu vynaložených po dlouhodobém odstavení vozidla
Ustanovení § 2901 o. z. upravuje tzv. aktivní zakročovací povinnost ve vztahu k zájmům třetí osoby, které hrozí vznik újmy. Povinnost zakročit vzniká tomu, kdo vytvořil nebezpečnou situaci, kdo má nad ní kontrolu, případně tehdy, existuje-li určitý poměr mezi osobami, který zakročit odůvodňuje, a dále tomu, kdo může podle svých možností a schopností relativně snadno odvrátit hrozící újmu, která jednoznačně převyšuje svojí závažností to, co je třeba k zákroku vynaložit. Zakročovací povinnost stíhá: 1) toho, kdo porušil právní povinnost a vytvořil nebezpečnou situaci, 2) toho, kdo je schopen nebezpečnou situaci ovládnout a její následky zmírnit nebo zcela odvrátit, 3) toho, jehož poměr k ohrožené osobě odůvodňuje zakročit, a 4) osobu, kterou nelze podřadit pod body 1) až 3), jejíž osobní schopnosti umožňují nebezpečí odvrátit s náklady nižšími než hrozící negativní následky vzniklé situace.
Předmětem projednávaného sporu účastníků je právo na pojistné plnění ve výši účelně vynaložených nákladů na opravu vozidla podle pojistné smlouvy a jejích součástí, a to za situace, kdy pojistitelka odmítla plnit, neboť měla za to, že příčinou řádně nahlášené události, jejímž následkem „je pravděpodobně nutná výměna motoru“, byla nesprávná obsluha vozidla. Odmítla-li pojistitelka – neoprávněně – plnit podle pojistné smlouvy pojistné, nemohly se zvýšené náklady na opravu vynaložené pojištěným po dlouhodobém odstavení vozidla dotknout jejích majetkových poměrů. Z toho vyplývá, že pojištěný neměl povinnost ve smyslu § 2901 o. z. zakročit, neboť pojistitelce – subjektu, který neplnil, ač po právu plnit měl – žádná škoda nehrozila. Jinak řečeno, šlo-li o pojistnou událost, musí pojistitelka na opravu vozidla vynaložit náklady, které jsou účelné v okamžiku, kdy pojištěný nechal vozidlo opravit.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 33 Cdo 605/2024, ze dne 21. 11. 2024)
K (ne)uzavření smlouvy jen odkazem na obchodní podmínky
Smlouva je dvoustranné (případně vícestranné) právní jednání, k jehož vzniku je zapotřebí dvou (či více) jednostranných navzájem adresovaných obsahově shodných právních jednání. Ke vzniku každé smlouvy je potřebná nabídka (oferta), přijetí nabídky (akceptace), a obsahová shoda oferty a akceptace (konsensus). Zákon přitom neumožňuje uzavření smlouvy (uskutečnění oferty, její akceptace a obsahový konsensus) v obchodních podmínkách. Umožňuje pouze, aby odkazem na ně byla určena část obsahu smlouvy (část práv a povinností); jde především o ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Jinak řečeno, aby bylo možno určit část obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky, musí (mimo obchodní podmínky) dojít k uzavření smlouvy (k ofertě, k její akceptaci a obsahové shodě mezi nimi).
Není-li tak uzavřena smlouva (nedojde-li k ofertě a její obsahově shodné akceptaci), je určení části obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky pojmově vyloučeno. Z uvedeného též plyne, že k uzavření smlouvy nemůže dojít jen odkazem na obchodní podmínky smluvní strany (v nichž jsou vymezeni účastníci smlouvy a celý její obsah) zahrnutém do smlouvy uzavřené mezi jinými účastníky, a že jen odkazem na obchodní podmínky nelze dohodnout všechna práva a povinnosti ze smlouvy.
Ačkoli zákon umožňuje uzavírání smluv vícestranných a do jednoho právního jednání nebo do téže listiny zahrnout více smluv (posuzovaných samostatně), k jejich uzavření je nezbytné dodržení předpokladů vzniku smlouvy. V případě uzavírání vícestranných smluv v rámci jednoho právního jednání či zahrnutých do téže listiny se tedy musí účastnit jednání o uzavření smlouvy všichni účastníci jednotlivých smluv a musí dojít k nabídce (ofertě) a k jejímu obsahově shodnému přijetí (akceptaci) ohledně každé takové smlouvy, byť ohledně části obsahu každé takto uzavírané smlouvy lze odkázat na obchodní podmínky její smluvní strany. Založily-li tedy soudy obou stupňů svá rozhodnutí na závěru, že k uzavření smlouvy o zápůjčce mezi účastnicemi postačí souhlas žalované s produktem „chytrá záloha“, vyjádřený ve smlouvě uzavřené mezi jinými účastníky, a odkaz v takové smlouvě na obchodní podmínky žalované (obsahující vymezení účastníků smlouvy o zápůjčce a projev vůle žalobkyně k uzavření takové smlouvy), pak je jejich právní posouzení nesprávné.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 33 Cdo 2550/2024, ze dne 20. 11. 2024)