K určitosti jednostranného započtení více vzájemných pohledávek
Pokud v případě jednostranného započtení více vzájemných pohledávek, jejichž součet na pasivní straně převyšuje aktivně započítávanou pohledávku, kompenzační projev neobsahuje prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, proti kterým pohledávkám, případně kterým jejich částem, se uplatňuje aktivně započítávaná pohledávka k započtení, určí se to, které pohledávky na pasivní straně a do jaké jejich výše započtením zanikají, podle pravidla stanoveného v § 1933 odst. 1 o. z. [„Je-li dlužník dlužen z několika závazků k plnění stejného druhu a neurčí-li při plnění, na který dluh plní, započte se plnění nejprve na závazek, o jehož splnění věřitel dlužníka již upomenul, jinak na závazek nejméně zajištěný. Při stejné míře zajištění několika závazků se plnění započte nejprve na závazek nejdříve splatný.“] a též podle § 1932 odst. 1 o. z. [„Má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli a věřitel s tím souhlasí.“]. Právní názor, že je (bez dalšího) neurčité právní jednání spočívající v započtení více vzájemných pohledávek, jejichž součet na pasivní straně převyšuje aktivně započítávanou pohledávku, jestliže strana, která započtení prohlašuje, neurčí, v jakém rozsahu mají započtením aktivně započítávané pohledávky zaniknout pasivně započítávané pohledávky, nemůže za současné právní úpravy obstát.
Jednostranné právní jednání spočívající v započtení (§ 1982 o. z.) tak není neurčité jen proto, že při započtení více vzájemných pohledávek, jejichž součet na pasivní straně převyšuje jedinou aktivně započítávanou pohledávku, ten, kdo prohlašuje započtení, neurčí, které pohledávky (na pasivní straně) a v jaké výši započtením zanikají.
(podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu spisové značky 31 Cdo 213/2026, ze dne 13. 5. 2026)
Přiznání nároku na dlužnou mzdu v hrubé výši
Nárok na dlužnou mzdu (stejně jako nárok na plat, náhradu mzdy a platu a jiná plnění, z nichž se podle zvláštních předpisů odvádí daň z příjmů fyzických a právnických osob, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění) soud zaměstnanci přiznává v „hrubé„ výši, tj. včetně zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a částek pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které je zaměstnavatel jako plátce daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a jako poplatník pojistného povinen srazit z plnění přiznaného zaměstnanci a odvést příslušným orgánům (správcům daně, České správě sociálního zabezpečení, zdravotním pojišťovnám).
Provede-li však zaměstnavatel odvody zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a částek pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění ze mzdy zaměstnance, která je předmětem řízení, ještě před rozhodnutím soudu o přiznání plnění uplatněného zaměstnancem, může mu soud přiznat nárok na mzdu jen ve výši, která zbývá po odečtení odvedených částek, neboť jejich odvedením (provedením plateb za zaměstnance) příslušným orgánům právo zaměstnance na jim odpovídající část mzdy zaniklo. Rozhodující je přitom stav v době vyhlášení rozsudku soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).
(podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu spisové značky 31 Cdo 213/2026, ze dne 13. 5. 2026)