Právo ručitele odepřít plnění z důvodu zaviněného jednání věřitele

Ručitel má podle § 2022 o. z. [„Ručitel může plnění odepřít, pokud věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem.“] oprávnění odepřít plnění z důvodu zaviněného jednání (či opomenutí) věřitele, které je v příčinné souvislosti s tím, že jeho pohledávka nemůže být dlužníkem zcela nebo zčásti uspokojena. Ustanovení § 2022 o. z., jež je shodné s předchozí úpravou § 549 obč. zák., poskytuje ručiteli možnost ochrany před jednáním věřitele, v jehož důsledku by pozbyl možnosti domáhat se své pohledávky po dlužníkovi poté, co sám dluh splnil. K úspěšnosti této námitky je vždy třeba postavit najisto, že v důsledku (v příčinné souvislosti) se zaviněným jednáním věřitele nemůže být pohledávka dlužníkem uspokojena.

Tak např. v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 62/1973 Nejvyšší soud připustil, že ručitel v případě smrti dlužníka může odepřít věřiteli plnit, pokud věřitel tím, že pohledávku včas ještě za života dlužníka neuplatnil, zavinil, že po smrti dlužníka nemůže být jeho pohledávka dědici zemřelého plně uspokojena. Vždy musí jít o takové (zaviněné) jednání, jehož důsledkem je nemožnost uspokojení pohledávky dlužníkem.

Závěr odvolacího soudu v posuzované věci, že žalovaní jako ručitelé po právu odepřeli plnění, odůvodněný tím, že „předchůdkyně žalobkyně (…) nepodnikly potřebné úkony dříve tak, aby zabránily dlužníkovi v účelovém snižování majetku v takovém rozsahu, že uspokojení věřitelovy pohledávky bylo ohroženo“, neobstojí, neboť nebylo postaveno najisto, že (v důsledku toho, že ji věřitelé řádně na dlužníkovi nevymáhali) jde o pohledávku, která nemůže být dlužníkem uspokojena. Konstatování odvolacího soudu, že v projednávané věci pohledávka nemůže být dlužníkem uspokojena (slovy odvolacího soudu „že její uspokojení bylo ohroženo“), totiž nemá oporu ve skutkových zjištěních. Bez prokázání existence této podmínky včetně existence příčinné souvislosti s jednáním věřitele je právní posouzení uvedené otázky (zda žalovaní jako ručitelé byli oprávněni plnění odepřít) neúplné a tudíž nesprávné.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 33 Cdo 951/2022, ze dne 22. 3. 2023)

Začátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 107 odst. (1) obč. zák.

Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení (ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák.) rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tuto vědomost nelze v případě bezdůvodného obohacení plněním z neplatného právního úkonu bez dalšího – jak dovodil Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2127/21 – ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji odvozovat od okamžiku, kdy mohl žalobce reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti předmětné smlouvy.

Ztotožňuje-li odvolací soud v posuzované věci počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného na podkladě (podle žalobkyně absolutně neplatné) pojistné smlouvy s okamžikem uzavření smlouvy bez dalšího, je s výše citovaným právním závěrem Ústavního soudu v rozporu. V řízení totiž dosud nebyly zjišťovány podstatné okolnosti, na podkladě kterých by bylo možno jednoznačně uzavřít, kdy žalobkyně získala alespoň laické povědomí o neplatnosti smlouvy.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 33 Cdo 524/2022, ze dne 22. 2. 2023)