23 Cdo 1694/2023 – záměrné zmaření splnění podmínky veřejného příslibu přislibujícím / 30 Cdo 3124/2023 – bezdůvodné vedení společného trestního řízení proti více obviněným.

Záměrné zmaření splnění podmínky veřejného příslibu přislibujícím

Vyhlásí-li přislibující veřejný příslib veřejně, veřejný příslib ho v dané podobě zavazuje, tj. vyvolává právní následky, zejména pak povinnost přislibujícího poskytnout oprávněnému odměnu v případě splnění stanovených podmínek (provedením požadovaného výkonu), nebyl-li veřejný příslib odvolán při splnění předpokladů stanovených v § 2885 o. z. [„(1) Nezřekl-li se přislibující práva veřejný příslib odvolat, může jej odvolat před provedením výkonu v téže formě, v jaké byl veřejný příslib učiněn; není-li to možné, pak ve formě stejně účinné. … (2) Odvolání není účinné vůči tomu, kdo výkon již byl se zřetelem k veřejnému příslibu provedl, jestliže v té době o odvolání nevěděl ani nemusel vědět.“].  Přislibující tak po vyhlášení veřejného příslibu nemůže jeho jednotlivé náležitosti jednostranně měnit (ledaže příslib odvolá podle § 2885 o. z.), a to ani tím způsobem, že zamezí některému z uchazečů možnost splnit požadovaný výkon.

Ačkoliv požadovaný výkon ve veřejném příslibu odměny nepředstavuje (skutečnou) podmínku ve smyslu § 548 a násl. o. z., lze analogicky úpravu o záměrném zmaření (skutečné) podmínky aplikovat i na požadovaný výkon veřejného příslibu odměny, neboť svým účelem a smyslem (teleologií) se podmínky požadovaného výkonu v tomto směru povaze (skutečných) podmínek blíží. Proto právní úprava fikce splnění podmínky podle § 549 odst. 2 o. z. se (analogicky) [„Zmaří-li záměrně, aniž je k tomu oprávněna, splnění podmínky strana, které je nesplnění podmínky na prospěch, považuje se podmínka za splněnou.“] uplatní i pro posouzení záměrného zmaření splnění podmínky veřejného příslibu odměny přislibujícím.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 23 Cdo 1694/2023, ze dne 29. 5. 2024)

Bezdůvodné vedení společného trestního řízení proti více obviněným

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud při hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk neshledal žádné neodůvodněné prodlevy až na prodlevu při vyhotovování písemného znění rozsudku, kterou však nepovažoval za relevantní, neboť rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, a uzavřel, že postup orgánů činných v trestním řízení byl plynulý, a především odpovídal značné složitosti dané trestní věci. K námitce bezdůvodného vedení společného trestního stíhání proti všem obviněným a až následného vyloučení trestního stíhání žalobce k samostatnému projednání odvolací soud uvedl, že spojení věcí či vyloučení některé věci k samostatnému trestnímu řízení je postup soudu odůvodněný vhodností či hospodárností řízení, který z povahy věci nemůže představovat vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. S tímto vypořádáním námitky se dovolací soud neztotožňuje.

Vedení společného řízení má své zákonné předpoklady uvedené především v § 20 a násl. trestního řízení. Současně je nutno tato ustanovení vykládat ve spojení se základními zásadami trestního řízení, zde zejména § 2 odst. 4 trestního řádu, a to zvláště ve vztahu k požadavku na projednání trestní věci urychleně bez zbytečných průtahů, jak vyplývá i z dikce ustanovení § 21 odst. 1 trestního řádu. V rámci rozhodování o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení lze posoudit, zda byly splněny zákonné předpoklady pro konání společného řízení, tedy v nynější věci zejména, zda trestné činy spáchané různými osobami (obviněnými) spolu skutkově i důkazně souvisely, případně zda takový postup nebyl na úkor rychlosti a hospodárnosti řízení. Přitom je třeba respektovat, že bylo-li o spojení věci k společnému řízení či naopak o vyloučení věci ze společného řízení v průběhu trestního řízení vydáno rozhodnutí, platí, že rozhodovací činnost samu o sobě nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty prvé OdpŠk, to však nevylučuje, zvláště za situace, kdy trestní věc nynějšího žalobce byla později vyloučena ze společného řízení, posoudit, zda již dříve nebyly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí, čili zda při jeho vydání nedošlo k průtahům ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. Nicméně ať už rozhodnutí vydáno nebylo nebo je posuzováno, zda nemělo být vydáno dříve, je nutno mít na zřeteli, že posuzována je nesprávnost úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, tj. rozpor takového postupu se zákonem, tedy tato nesprávnost musí být zjevná a nepostačuje pouhý závěr, že by civilní soud v mezích možného uvážení (a zejména se znalostí pozdějších následků) na místě orgánů činných v trestním řízení postupoval jinak.

Z právě uvedeného vyplývá, že pokud odvolací soud neposoudil, zda společné trestní stíhání vedené proti všem obviněným nebylo zjevně nedůvodné, příp. zda podmínky pro vyloučení trestní věci nynějšího žalobce ze společného řízení nebyly v poměru k celkové délce řízení splněny podstatně dříve, než k němu nakonec došlo, a ani neodůvodnil, proč případně společné řízení na celkovou délku řízení negativní vliv nemělo, je právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk neúplné, tudíž nesprávné.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 3124/2023, ze dne 10. 4. 2024)